Wellbeing a work-life balanc ve sportu: hraj, hraj a hraj, dokud můžeš
„Co se stane s havířem, když zemře při závalu? Dostane tři dny náhradního volna a pak jde znova na šichtu.“ Taková věta se prý říkávala mezi ostravskými horníky. Asi není daleko od toho, co by si dnes mohli říct i lidé v jiných oborech.
Rozhovory s řadou manažerů jsou plné slov jako wellbeing, work-life balance a samozřejmě ESG, pod nějž patří i péče o zaměstnance. Až by si jeden mohl položit otázku, kdo vlastně v těch firmách pracuje? A jak je to s nasazením, když nastane průšvih? Protože by snadno nabyl dojmu, že hlavním cílem HR oddělení je péče o matky a spokojenost zaměstnanců. Jak to budeme dělat, až nastoupí do práce generace Z, mezi níž řada lidí považuje práci řekněme nad šest hodin denně za naprosto nepřípustný teror?
Světe div se, ono to někdy vypadá úplně jinak. Jsou firmy, kde se lidé nepřetrhnou, a pak ty, kde se maká do roztrhání těla. Nakolik je „zaměstnanec“ na první místě, nejlépe ukazuje současný fotbal. Není to, pravda, tak velké odvětví jako automobilový průmysl nebo finančnictví. Ale točí se v něm dost peněz a zjevně roste tlak na to, aby jich bylo pořád víc a víc.
Hráčská asociace FIFPRO před pár dny vydala prohlášení, podle něhož se oslovení lékaři shodli, že by hráči měli mít v každé sezónně minimálně čtyřtýdenní volno. Z toho dva týdny zcela bez závazků. Také by se při hodnocení jejich zátěže měla zohlednit například únava z cestování.
V takové Premier League ročně odehrají mužstva 38 zápasů, stejně jako například v Italské Sérii A nebo španělské La Lize. V české nejvyšší soutěži záleží na tom, do které nadstavbové skupiny spadnou. Většina týmů jich odehraje 35.
Samozřejmě ti nejlepší hrají ještě poháry. To znamená nejméně osm dalších zápasů. S předkoly nebo vyřazovací fází může jít o mnohem víc. Ti úspěšnější, kteří přejdou řekněme do semifinále, přelezou desítku. No a samozřejmě reprezentace, národní poháry… Před pár lety přidala UEFA ke kvalifikačním bojům a mistrovství Evropy ještě Ligu národů. Nedávno se na půdě FIFA zcela vážně hovořilo o tom, že by se mistrovství světa mohlo konat ne jednou za čtyři ale za dva roky.
Nejnovějším příspěvkem k wellbeingu těch nejúspěšnějších fotbalistů je pak startující Mistrovství světa ve fotbale klubů. Zatímco doposud mělo mezi šesti až osmi účastníky, letos je to hned 32. Další tři až sedm zápasů (podle úspěšnosti). O cestování nemluvě. Stejně se mimochodem opakovaně rozšiřují i počty účastníků mistrovství Evropy.
Že jsou fotbalisté přetížení, o tom se mluví léta. Důsledkem je samozřejmě vysoký počet zranění, sem tam problesknou i zprávy o psychických problémech, závislostech a podobně. Dopad na rodinný život, pokud se neopírá jen o peníze, musí být znatelný.
Není smyslem teď meditovat nad osudem nejlépe placených fotbalistů. To přenechme jiným, stejně jako meditaci nad osudem těch neúspěšných. Snad každá doba skrývá nějaké pokrytectví. Ta dnešní se vyznačuje neskutečným tlakem na to, aby korporace vytvářely prostor pro svět jako místo plné štěstí. Jako by jejich hlavním cílem nebylo podnikat a vytvářet zisk. Přibývá neskutečně konceptů, regulací a tlaků, jak být svým zaměstnancům dobrým přítelem, v obci dobrým sousedem, jak plnit ideologická hlediska.
Čím víc neproduktivních činností přichází a čím víc do nich musejí firmy investovat, tím větší tlak pak logicky musí přicházet tam, kde se zisk rodí. V obchodě, finančním řízení, eventuálně vývoji či marketingu. Na jedné straně se veřejný prostor hemží koncepty pro podporu matek s dětmi, vytvářením odpočinkových (pardon chill out) zón a zmíněným wellbeing či work-life balance. Za nimiž se ale mnohdy skrývá drsná realita.
Kolikrát už ale člověk slyšel: „Odjíždím na dovolenou, ale počítač si samozřejmě beru s sebou.“ Případně: „Volejte kdykoliv, i večer.“ Nedávno se mě dokonce jedna paní s upřímným překvapením zeptala: „A vy jako nepracujete o víkendu?“
Je pravda, že u fotbalu jsem o wellbeingu zatím neslyšel. Aspoň je to na férovku. Kam to ale půjde, to si jeden snad ani nechce představit.