Žádná ostuda fotbalu. Poodkrytý obraz části společnosti

Po předčasně ukončeném sobotní derby mezi Slavií a Spartou se objevila řada prohlášení, že jde o ostudu českého fotbalu. Dokonce totální ostudu. Jakoby fotbal, a nota bene český, byl příčinou toho, že někteří lidé potřebují posilovat své chabé sebevědomí násilím. Jen mimo televizní kamery se to lépe nevidí či bagatelizuje.

Pokud snad existuje někdo, koho ty zprávy minuly: pár minut před prodloužení derby vtrhlo údajně několik set tzv. slávistických fandů na hřiště. Menší, avšak nikoliv nepočetná části z nich zamířila rovnou pod sparťanský kotel a naházela do něj několik světlic. Další jedinci atakovaly s různou intenzitou některé (v tuto chvíli se zdá, že tři) hráče Sparty. Sice pravděpodobně bez zranění, nicméně ze záběrů kolem brankáře Jakuba Surovčíka docela mrazí. I kdyby se ho nikdo nedotkl (a on se dotkl, jen se teď bude řešit čím a jak silně), asi niko by nechtěl zažít pocit, že se kolem vás srocují agresivní maskovaní lidé.

Šlo bezpochyby nejen o porušení návštěvnického řádu, ale částečně zřejmě i o trestné činy. Výtržnictví, o němž mluví policie, lze trestat odnětím svobody až na dva roky, přičemž tady to ještě vypadá na organizovanou skupinu. Hodit světlici do davu lidí není žádná legrace. Jen ten fotbal je v tom po mém soudu méně vinně, než se zdá.

V každé společnosti se najde části lidí, kteří svá pošramocená ega napravují účelovým porušováním pravidel (ne, aby něčeho dosáhli, ale aby porušili pravidla) nebo násilím. V davu se tak činí lépe, neboť slibuje (někdy marně, jindy doopravdy) anonymitu. Dokáže pak přes skupinovou dynamiku strhnout i jedince, kteří by se samostatně chovali jinak. Tunelové vidění je vede jako stádo, nevnímající jiné okolnosti než ty, které jsou přímo předmětem jeho konání.

Sportovní akce s velkým počtem návštěvníků takové lidi přitahují. Nabízí potenciální anonymitu na straně jedné, a viditelnost na té druhé. Nemnohý účastník sobotní akce si jistě s uspokojením dokola přehrává záběry na internetu. Zvláště v zemích, jako je třeba Francie, USA nebo některé státy latinské Ameriky se podobné výtržnosti dějí jak při sportu, tak na demonstracích. Drtivá většina psychologů a sociologů se asi shodne na tom, že o předmět akce, tedy utkání či manifestaci, vlastně až tak moc nejde.

Hooligans to posunuli ještě dál, když si domlouvají bitky mimo stadiony, aby na ně policie nedosáhla. Chybí sice televizní záběry, ale zase to hned tak někdo nezastaví. O samotné zápasy mnohdy vůbec nemají zájem.

Je samozřejmě nepřípustné, aby „diváci“ vtrhli do prostoru, v němž nemají co dělat. A co hůř, aby zaútočili na další lidi. Netvařme se ale, že je to důsledek existence vrcholového sportu. Naopak, ten jen vytváří vhodné prostředí, které by si jinak ti agresoři našli jinde. Podobně jako když zakážete alkohol, tak posílí jiné závislosti.

Je pravda, že v hospodách se většinou ona agresivita omezí na slovní formu. Většinou, ne vždy. K napadení lidí ne pro peníze, ale pro pocit převahy nebo vybití vzteku dochází. Mnohdy s horšími následky než v sobotu v Edenu. Akorát, že tak to bylo ve velkém a před kamerami, fotoaparáty a svědky.

Rovněž je pravdou, že sport sám o sobě je ritualizovanou agresivitou. Ovšem na rozdíl od té pouliční s pravidly. Proto funguje dobře jako kanalizace té negativní.

Je legitimní otázkou, nakolik sobotním událostem mohl pořadatel zabránit. Osobně si myslím, že jeho prostředky jsou omezené, neboť nedisponuje žádným represivním aparátem. Nicméně mohl zřejmě včas zavolat policii. A hlavně nemá co pouštět do ochozů pyrotechniku.

Přestaňme se ale pohoršovat, že ve fotbale se děje něco, k čemu jinde ve společnosti nedochází. Dochází a neumíme tomu zabránit. Možná ani nemůžeme. Neměli bychom ale kvůli tomu házet všechny viny světa na fotbal a obrazně ho vyhánět do pouště jako obětinu. Ačkoliv, dnes se to pokrytectví a povyšování se nosí tak rádo a dobře…