Ponižování Itálie skoro v přímém přenosu. Úmyslné nebo z naivity?
Italská premiérka Georgia Meloniová má problém. V březnu prohrála referendum o změně ústavy, ekonomicky se jí daří tak napůl, a navíc se rozkmotřila se svým silným spojencem Donaldem Trumpem. Kvůli Íránu i jeho útokům na papeže. Snad proto přišla z USA nabídka, aby FIFA vzala Itálii na mistrovství světa ve fotbale, přestože neuspěla v kvalifikaci. Ať už byla myšlena jakkoliv, je v podstatě ponižující.
Zmocněnec amerického prezidenta Donalda Trumpa Paolo Zampolliho vyzval FIFA, aby Itálie na nadcházejícím mistrovství světa nahradila Írán. Ten je ve válečném konfliktu s USA, nicméně doposud jeho účast na mistrovství pořádaném v USA, Mexiku a Kanadě nikdo nezpochybnil. Ani sám Donald Trump. Dokonce se naopak za příjezd týmu zasazoval.
Je poměrně jasné, že jde spíš o gesto než reálný návrh. Nechme stranou, že politici nemají FIFA co navrhovat. V zákulisí bezpochyby ke kontaktům dochází, jako všude, kde jde bez peníze. Navíc, uspořádat mistroství světa bez podpory státu, je téměř nemožné.
FIFA ale nemá moc důvodů, proč by Írán vyloučila. Ačkoliv jde o zemi, kde dochází po léta k porušování lidských práv, není sama. Suspendoval snad někdy někdo Čínu? Severní Koreu nebo Súdán?
Na rozdíl od Mezinárodního olympijského výboru FIFA vyloučila ze svých soutěží z politických důvodů jen Rusko a před mnoha desetiletími Jihoafrickou republiku. Írán sice není zemí, které by někdo, pro koho nejsou lidská práva a utrpení jen slovy do diskuse či na plakát, někdo chtěl mít za hranicemi. Ale v tuto chvíli je napadená – byť se brání i útoky na území třetích států.
Ze samotné Itálie pak téměř okamžitě zazněla slova o tom, že nabídka je ponižující a nepřipadá ji v úvahu přijmout (byť vlastně žádná nepřišla). Jak z kruhů fotbalových, tak politických.
Itálie sice patří k nejzadluženějším zemím světa, italští turisté jsou leckde postrachem policistů, organizátorů sportovních akcí i památkářů, na jihu mladí lidé žehrají, že není žádná práce… ale i tak je zemí hrdou. Ne náhodou se nazývá galerií či muzeem Evropy, které dala renesanci a baroko. Také antické drama, operu, typickou kuchyni, nespočet malířů, hudebních skladatelů či filmových tvůrců. Italská filmová škola byla v poválečných letech stejně významná jako dnes italská kuchyně. O průmyslu by se tak dalo mluvit podobně, byť tam je ten ústup ze slávy poměrně zjevný. A na rozdíl do filmů, které nestárnou, veteránská auta jsou jen zlomkem toho, co jezdí po silnicích.
Itálie je také zemí fotbalu a nemůže si dovolit přijímat podobné ponižující nabídky. Jsou ponižující proto, že ukazují na nekompetentnost „obdarovaného“. Sice na to nemáš, ale my ti to zařídíme. To je snad vhodné pro příslušníka manažerské elity, který se chce nechat vyfotit na golfovém turnaji, na který nepatří, nebo s popovou hvězdou (která na něj jinak kašle) za peníze. To se ale peče v zákulisí, veřejně tuto trapnost elitní fotbalisté přijmout nemohou.
Zvolení Georgi Meloni do čela Itálie vyvolalo leckde obavy, zda se nereinkarnuje duch Benita Mussoliniho. Až na některá – asi ne zrovna době odpovídající – kroky vůči stejnopohlavním párům se zatím italská premiérka zdála být spíše novým hybatelem dění v Evropské unii z konzervativního křídla. Byť jí některé právě konzervativní kruhy kritizují, sehrála významnou roli jak při jednáních o Euro 7, tak jindy. Asi by s Trumpem dohodla víc než šéfka komise.
Teď ji Trump útokem na papeže nedal jinou šanci, než se vůči němu vymezit. Včera ji americká administrativa ponížila znovu. Záměrně? Těžko říct. Z narcisistního hlediska šlo přece o nabídku pomoci slabšímu. No a ta ve špatnou chvíli uráží.