Tohle není Mnichov! Žádná naivní snaha něco zachránit
Přirovnávat jednání Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem k Mnichovu je laciný nesmysl. Spíš se ptejme, co ještě můžeme dělat. Jenže, koho se ptát?
Francouzský prezident Emmanuel Macron na dnešek svolal schůzku se šéfkou Evropské komise, NATO, předsedou evropské rady a představiteli vybraných států (Česká republika mezi nimi není). Macronovi se toho kolem Ukrajiny moc nepovedlo (vzpomeňme jeho marná vyjednává s Putinem). Teď jedná rychle, na druhou stranu jako by Evropu rozděloval na dvě části. Na tu, co pozve (Velká Británie, Německo, Polsko, Itálie, Španělsko, Nizozemsko a Dánsko) a na zbytek. Kritici vlády se budou posmívat, že tam nejsme. Je to ale dobře?
Zajímavá je účast Velké Británie. Není členem Evropské unie, ale zato má bojeschopnou armádu. Co nám tím chce Macron říci? Naopak, co bude reprezentovat Ursula von der Leyenová? Víme, že je faktickou šéfkou unie, ale o takových věcech, jako je celounijní postoj k nějaké válce, rozhoduje rada. A Leyenová své musíme, je třeba, podpoříme, zaměříme se a ostatní myšlenky už řekla.
Vedle toho čeští politici a publicisté přirovnávají snahu Trumpa jednat s Putinem bez přítomnosti Ukrajiny k Mnichovu. A někdy přidávají, jak je to překvapivé. Mnichovská konference ale měla válce zabránit, ne ji ukončit. Na Ukrajině se už válčí! Nejde tedy o to válce zamezit, ale jak s ní naložit.
Snad každý, kdo si o tom přečetl alespoň pár článků v médiích, ví, že postoje signatářů z Mnichova nebyly stejné. Zatímco Neville Chamberlain se do Londýna vracel triumfálně, Édouard Daladier sice byl mnohými rovněž oslavován jako zachránce, avšak část jeho vlády na protest proti podpisu rezignovala. On sám pak podle historiků nebyl z výsledku nijak nadšen. Podepsal, protože se cítil být v pasti.
Nic takového teď nevidíme. Válka probíhá už tři roky a jedna z podporujících stran se rozhodla změnit postoj. A zřejmě z toho něco vytěžit. Slávu, peníze, přístup k bohatství… Jestli český ministr vnitra píše, že „Trumpovo vyjednávání je jedno velké překvapení. A to hlavně pro Ukrajince, kterým se telefonuje až po Putinovi,“ zní to podivně.
jedna z podporujících stran se rozhodla změnit postoj. A zřejmě z toho něco vytěžit
Ano, Trump nemusel vyhrát volby. Ano, mohl po vítězství změnit rétoriku a začít se chovat více prosystémově, jak to předvedl po prvním vítězství. Ale varianta jeho dnešních postupů ve hře byla. Překvapivá je rychlost, rozsah a nesystémovost. Ale racionálně uvažující politik s tím měl počítat jako s variantou. Na kterou ho mnozí upozorňovali.
Jestli existují nějaké spojitosti mezi Mnichovem a plánovaným americko-ruským jednáním, pak jen ve dvou rovinách. Ukrajinu, stejně jako tehdy nás, nikdo nepřizval (ovšem s Československem se aspoň jednalo předtím, byť dost nevybíravě). Před Mnichovem varoval z Londýna Jan Masaryk, ale v Praze to nikdo nebral vážně. Před Trumpem varoval kde kdo, ale část politiků dělala, že se nic neděje.
Trump teď vypadá, jako že má všechny trumfy v ruce. Má podporu jednoho z nejbohatších mužů světa, podporu akciových trhů a za sebou masu amerických voličů. Můžet jednat z pozice síly. I proto, že americká ekonomika na rozdíl od evropské nebo japonské prosperuje.
Zda je chytré vzdávat se spojenectví, ukáže až čas. Jestli zastavením pomoci potřebné zvláště na jihu Afriky, bohatém na nerostné zdroje, otevře dveře, aby i tady Čína (která to už na velké části černého kontinentu dokázala) převzala úlohu hodného strýčka, možná se to dlouhodobě nevyplatí. Stejně jako ztráta partnerství s Evropou. Ukrajinský prezident Zelenskyj řekl jasně: Potřebují Spojené státy Evropu jako trh? Ano. Potřebují jej jako spojence? Nevím.
zda je chytré vzdávat se spojenectví, ukáže až čas
Je to kruté, je to tak. Ale je to tak dnes. Zítra mohou i USA prodělat na tom, že se naruší křehká rovnováha panující ve světě po desetiletí díky jejich síle a spojenectví s Evropou, na blízkém, středním i dálném východě. Dnes Evropa vypadá jako namachrovaná absolventka pomocné školy, která volá po svých právech přes Instagram. Zítra ji možná přesto bude někdo potřebovat.
Evropa vypadá jako namachrovaná absolventka pomocné školy
Každopádně se dalo čekat, že někdy se něco stane. Věci nejsou neměnné, jak se nám snažili vnutit čtenáři Fukuyamova Konce dějin. Naopak, Zbigniew Brzeziński už vroce 1997 předpokládal, že v budoucnosti dojde někde v jádru euroasijského kontinentu k válce, která posune mocenské vlivy. Předpověděl tu v Iráku i tu na Ukrajině. Ale kdo by to četl, že.
Ať tak či onak, vychází z toho jediné. Místo veřejného pohoršování se zamyslet nad tím, co pro nás dění těchto dnů znamená. Odmítnout myšlenku „když nemůžeš, tak přidej víc“ a nahradit ji: dělejme víc toho, co funguje, a co nefunguje, změňme. Jestli to někde pochopili, tak se zdá, že v Polsku.
A to dokonce po prvotních, úsměvných tanečcích s paní Ursulou nakonec zřejmě i přes změnu politického vedení. Že by se rodil nový lídr? Kombinace polské a ukrajinské armády možná nakonec bude právě tím, co Evropa potřebuje.
