Čína teď vypadá jako hodná holka. A dobrý parťák proti Trumpovi
„Já jsem feudál, buržoazie je naším společným nepřítelem,“ pravil hrabě Šternberk, když jej svobodník Halík nazval buržoustem. Nečeká nás něco podobného?
Donald Trump ještě žádná cla vůči starému kontinentu nezavedl. A jeho pal – nepal ve vztahu k Mexiku a Kanadě ukazuje, že nevíme, co je rétorika, co nátlak a co skutečná hrozba. Jenže ta nevyzpytatelnost je možná ještě horší, než by byla jistota, že rozvrátí světový obchodní řád.
Každopádně v Evropě už se vedou zákulisní diskuse, jak na jeho případné další kroky reagovat. O některých z nich informuje server Politico. Jde například o přezbrojení či dozbrojení Evropy. I tady hraje roli prezidentská výhrůžka, že by jinak mohl opustit roli hlavního donátora NATO, pokud státy scházející se v Bruselu nezvýší výdaje do armád. Proto šéfka Evropské komise měla v soukromí navrhnout porušení rozpočtových pravidel, pokud půjdou peníze právě na tento účel (jestli je to vůbec nějaká změna, ponechme teď stranou).
Jenže spolu s tím jde ještě jedna debata. Kde ty zbraně nakupovat? Francouzský prezident Emanuel Macron podle Politico prosazuje, aby peníze evropských daňových poplatníků skončily v evropských firmách. Naopak z většiny států zaznívá, že nemáme strýčka Sama dráždit a hezky poslušně to nakoupit u něj. Aby se s námi dál kamarádil.
strýčka Sama nemáme dráždit a poslušně to nakoupit u něj
Jde o obranu (mimochodem, Francie je jediným držitelem jaderných zbraní v EU, mimo unii je to ještě Velká Británie), ale princip je jasný. Jak se dohodnout s větším bratrem. Je zjevné, že pozice EU, která se donedávna tvářila jako ekonomicko-zeleno-inovativní lídr světa, není nic moc. A podobně se mezi státy diskutuje, zda by Donalda Trumpa neodvrátilo od protievropských cel, kdyby se kontinent postavil po jeho bok v boji s Čínou.
Evropa tak úvahami mnohých představitelů přiznává, že si nemůže moc vyskakovat a není svému bývalému strategickému spojenci rovnocenným partnerem. Když si člověk vzpomene, jak moc a ve všem nás chtějí v Bruselu regulovat, skoro se nabízí myšlenka: despotičtí manažeři a vedoucí většinou slepě lezou do řiti svým nadřízeným. A tady to vypadá, jako když jsou občané podřízenými (což je neskutečné znásilnění poměrů) a strýček z Washingtonu mocný pán.
To vše ve chvíli, kdy se evropští lídři snaží ho odradit od anexe Grónska a odcházející německý premiér varuje, že v případě zavedení cel ze strany USA budou následovat odvetné kroky. Ale kdyby to šlo po dobrém… sv. Václav by se asi hodil. Měl s podobným vyjednáváním zkušenosti.
Pro Čínu jsou samozřejmě restrikce ze strany jejího největšího obchodního partnera hodně nepříjemné. Ale nejen pro ni. Zboží, které se teď bude hůř prodávat v USA – což se může za čas týkat i Mexika a Kanady – se bude muset uplatnit jinde. Přesněji, jeho producenti a prodejci zamíří na jiné trhy, kde se budou snažit ho prodat stůj co stůj. Odnese to export všech, tedy i Číny i Evropy. Odnesou to i někteří dodavatelé pro domácí trh.
Na druhou stranu BBC připomíná, že ta závislost Pekingu na americkém trhu je nižší, než bývala. Čínská obchodní diplomacie je nebývale úspěšná a domácí trh (i ty sousední) obrovský. A jelikož se země sice potýká s dluhy hlavně u měst a regionů, ale nikdo ji v zadlužování neomezuje, může ještě zkusit stimulovat domácí poptávku. (Evropu sice pakt stability omezuje jen formálně, ale tu stimulaci poptávky už dávno dělá a moc v tom asi přidat nemůže.)
Ve chvíli, kdy Donald Trump hází do světa další šílenosti typu převzetí pásma Gazy, se najednou Peking ukazuje jako relativně předvídatelný, a dokonce snad i mírumilovný. Sice se kamarádí s Putinem a pořád hrozí převzetím Tchaj-wanu. To druhé ale nejednou vypadá jako legitimní aktivita (vždyť Trump chce Grónsko, Panamský průplav a Gazu, hovoře přitom o násilí) a to první jako racionální obchod se slabším sourozencem. Kterého by možná v případě výhodné transakce šlo i hodit přes palubu.
USA odcházejí z WHO a hrozí zastavit financování řady nadnárodních institucí. Evropská centrální banka by sice mohla zase vytisknout pár miliard inflačních peněz. Evropská unie by konečně zrealizovala bruselský sen o společném zadlužování a mohla peníze místo do vlastní ekonomiky poslat do těch institucí. Ale je to na delší proces a některé státy už mají toho zadlužování dost.
Čína se tak nabízí jako dobrý parťák, který by určitě byl k dohodnutí. Otázka zní, zda se u něj dá na dohody spoléhat. Jenže se blížíme situaci, kdy se možná za oceánem rýsuje společný nepřítel, a ten, jak známo spojuje. Zvlášť když nikdo neví, co se v Oválné pracovně Bílého domu kdy vylíhne za novou myšlenku.
Anglicky psaný web China Daily, považovaný za umírněnější hlásnou troubu tamní komunistické partaje, přinesl sérii článků (i v tomto týdnu) o tom, jak je třeba spolupráce mezi jeho zemí a Evropskou unií. Přesněji, že je to jasná podmínka dalšího celosvětového rozvoje. A i na ty zelené technologie by mohlo dojít. Že by to byla náhoda?
Těžko říct, kdo má teď v ruce ty nejsilnější trumfy. Evropa to rozhodně není.
