Napoví rok 2023, kam se vydá naše společnost?
Rok 2022 se určitě nezařadí k těm, na které bude většina z nás vzpomínat s láskou. Ten letošní může být opět rokem pravdy. Ukáže se, kam hlavně Evropa zamíří?
Před rokem jsme zde označili pět oblastí za kyselá jablka, do nichž svět brzo kousne. Jak to vypadá po roce? Změnil se obsah a pořadí podle závažnosti. Bohužel se někde rozšířil záběr a prohloubila závažnost. Ale v zásadě se neblahé vize aspoň částečně naplňují nebo i překonávají.
Inflace, drahota, krize
Loni jsme inflaci, drahotu a dluhy zařadili na třetí místo. Teď trápí drahota většinu lidí asi ze všeho nejvíc. Nejde jen o to, že ceny vyskočily a peníze ztratily na hodnotě. Usadily se na nových úrovních, a nejednu domácnost ohrožují doslova existenčně. Zatímco jedni utrácejí za drahé dovolené a luxusní dárky, druzí strachem nespí. Zvyšování mezd je přitom cestou do inflační spirály, přičemž nejedna firma ani nemá z čeho přidávat.
Největší světové centrální banky ECB a Fed sice žádnou krizi nevidí, ale osobně znám pár lidí pracujících v Německu, kteří již o práci přišli. Kvůli nedostatku zakázek. Ve službách se trh dělí na vítěze a poražené. Evropská ekonomika je závislá na dovozech a málo inovativní. Státy jsou předlužené a měnová politika v eurozóně funguje na politickou objednávku. Nehrozí nám tedy cyklická krize ale spíš strukturální.
Určité náznaky cenového ochlazení ukazují například ceny výrobců, hlavně v Německu, jež je nejbohatším evropským trhem. Jenže – základní otázka zní, nakolik jsou nynější ceny pro spotřebitele dány náklady a nedostatkem. Stačí se podívat na české zdražování pekárenských výrobců o desítky procent v době, kdy pekárny používaly ještě obilí z loňské sklizně a ceny na světových trzích po šokovém zdražení zamířily zase dolů. Podobné je to u energií – nejeden výrobce prodává za zlomky toho, co vidíme na burzách, a na co se odvolává cenotvorba pro konečné zákazníky. Vyhlídky na změnu jsou tak zamlžené, situace je nečitelná a do toho ještě Evropská unie přichází s další administrativní zátěží.
Green Deal, Fit for 55…
Toto téma si udrželo druhé místo. Hlavně proto, že souvisí s tím prvním. Jen zopakujme – jsou tací, kteří považují za nutné zničit jiné než obnovitelné zdroje energie, spalovací motory, plasty… Pak tací, kteří kvůli cenám odmítají cokoliv, někteří i popírají globální oteplování.
Co ale ti, kdož na ovlivňování životního prostředí člověkěm věří, avšak elektromobilitu i evropskou energetickou politiku považují za sebevraždu? Zase se budeme opakovat, ale co říct jiného? Povede-li současná politika Evropské unie k devastaci zdejší ekonomiky a jejímu částečnému ovládnutí kapitálem z jiných částí světa, pak už tu planetu nezachráníme vůbec. Z ekonomického a intelektuálního tématu se tak stane téma existenční. „Místo chleba žvýkáme hesla…,“ pardon tenhle kousek textu od Voskovce a Wericha už jsme taky zmínili.
Geopolitika a válka
Možná by to mělo být na prvním místě. Protože válka je strašná věc. Podle něčeho ale člověk řadit musí. Zvolili jsme proto kritérium, jak se koho co dotýká. A hlavně, co je před námi. Válka už tu je a bohužel asi ještě bude. Lidé si zvykli a začínají být k obětem vlažní.
Předpovědí, jak co skončí, se nabízí hafo. Podle některých už mělo být po všem. Ale není. Každopádně je pár věc asi dost zřejmých.
1. Konflikt na Ukrajině se převalil v trvající a zničující boj, který nakonec odnesou obě strany.
2. I ti, kteří cítí s oběťmi, si už kladou otázku, zda pomáháme skutečně jim, nebo na celé situaci i na ukrajinské straně někdo vydělává.
3. Největší tíhu samozřejmě ponesou Ukrajinci a Rusové. Hned v závěsu pak ale bude Evropa. Táhne velké množství nákladů a těžce situaci odnáší energetickou krizí. Zatímco USA a některé další země vydělávají. A co víc – Evropa cítí obrovské dopady, avšak svět čeká hlavně na postoj Číny a Indie. To jsou ti hráči, s nimiž se bude jednat.
Evropa nese náklady, svět však čeká na postoje Číny a Indie
5. Válka navíc jako by odšpuntovala džina z láhve. Čínská hrozba napadení Tchaj-wanu zmizela z prvních stránek, ale kdo ví… Čínské stíhačky se nebojí vytlačovat z neutrálního vzdušného prostoru americké. Napětí na hrancích Srbska a Kosova hrozí další ozbrojeným konfliktem na kontinentu. Svět se změnil.
Svoboda, lidská práva a právní stát
Zatímco loni bylo toto téma na prvním místě, letos je až na čtvrtém. Obavy, že většina lidí nevidí, jak se naše svoboda okrajuje, totiž vystřídalo nepříjemné poznání – že je to té většině jedno. Už jsme zmínili, že na Slovensku třetina lidí deklarovala touhu vrátit se před rok 1989. Je to jedna země a jeden průzkum. Ale v Polsku a Maďarsku už se s tím vlády léta nemažou. Nový italský kabinet je zatím liberálnější než jeho předchůdci, avšak nelze pominout, že voliči vítěznou sílu mnohdy volili s nostalgií po Benitu Mussolinim.
na Slovensku sr třetina lidí touží vrátit před rok 1989
Především v Rakousku a Kanadě politici jasně ukázali, co pro ně znamenají lidská práva. Mnozí další zůstali v závěsu. Odezva těch, které to nepostihlo, byla minimální. Česká vláda bude dotovat média, která si vybere jako správná. Nejeden komentátor se už těší a vše podporuje. „Dejte mi do ruky mávátko, a řekněte jak volat sláva…,“ já to budu dělat a těšit se na odměnu. A vážná podezření, že FBI cenzurovala Twitter? To je samozřejmě v pořádku, kontrola musí být. Pořád se mi vrací slova Milouše Jakeše: „Lidi nechtěli kapitalismus, chtěli jiný, lepší socialismus.“
Dovolím si zde drze připomenout z loňského textu: „Petr Pithart kdysi napsal, že svoboda nesmí být trpěná.“ Už jí nechtějí trpět nejen politici, ale ani ty davy na náměstích.
svobodu už nechtějí trpět nejen politici, ale ani davy na náměstích
Nedůvěra, strach…
Loňský pátý bod o realokaci výrob se naplňuje. Takže je čas jej zaměnit dalším, a sice nedůvěrou kohokoliv v cokoliv. Nejen že ji odrážejí průzkumy mezi lidmi i podnikatelskými subjekty. Horší je, že například i česká vláda popřela mnohé z toho, co její strany slibovaly před volbami. Volič, který chce úsporný stát a svobodu, v podstatě nemá koho volit. Zase jen menší zlo. Což se týká i volby prezidentské.
Kdo chce jistotu, ten zase čekal na nastavení sociálních tarifů na energie tak dlouho, že se to nemohlo nepropsat v jeho zdraví. Rozhodně v tom psychickém. Strach se šíří, o dopadu na děti jsme tady už psali opakovaně. Společnost je stále víc rozdělená, plná nenávisti a důvěra v politiky i instituce je na minimu.
Snad je to jen přechodné stádium odněkud někam. Kapitalismus a liberální demokracie jistě nejsou dokonalé, a hlavně moc korporací má na současném marasmu setsakramentský podíl. Avšak to neznamená, že máme opakovat stejné chyby. Protože systémy založené na nenávisti, demagogii, zákazech přemýšlet a všeobjímající regulaci přinesly v našem západním prostoru vždy jen zkázu. Pokrok přineslo vždy jen svobodné a divergentní myšlení. Tak ať se vám to letos daří. A účinnou pomoc hledejte na konci své vlastní ruky.
