Rozpočet se nepodaří ozdravit bez zásadní změny v penzích
Návrhy NERVu na stabilizaci rozpočtu se stanou základem pro zjištění, zda to vláda myslí s konsolidací vážně. Dlouhodobá udržitelnost však není myslitelná bez zásadní reformy penzí, vyčištění daňového systému a deetatizace ekonomiky.
(Tento text je pokračování komentáře ze dne 9.11. na téma, jak reforma veřejných financí směřující ke snížení deficitu nemusí ekonomický růst poškodit, ale naopak jej podpořit. Najdete jej zde).
Co nám říká empirie reforem
Co je třeba udělat? Budeme se držet studií, které vznikly díky Mezinárodnímu měnovému fondu[i]. V prvé řadě bylo potvrzeno, že zmíněné příznivé dopady fiskální reformy skutečně mohou nastat, tedy za předpokladu, že jde o reformy s jistou dobou trvání. Jejich prorůstový účinek se projevil nejprve v investicích, posléze i ve spotřebě. Mimochodem, tam, kde reformy nevydržely nebo nebyly správně nastaveny, se pozitivní účinky (třeba na růst HDP) nedostavily. V případech, kdy reformy selhaly, se naopak riziková prémie na státní dluh mohla (vcelku logicky) i zvýšit.
Také se ukázalo, že pravděpodobnost úspěšnosti fiskální konsolidace je vyšší, je-li zasazena do širšího rámce dalších reforem. V úspěšných případě se dá vysledovat i spojitost s volnějším nastavením měnové politiky.
Z těchto empirických výzkumů se generuje i často uváděný poukaz, že úspěšná reforma sestává zhruba ze dvou třetin z výdajových škrtů a z jedné třetiny z růstu daní. Pokud jde o výdaje, opatření vesměs zahrnovala škrty zaměstnanců veřejného sektoru a vládní spotřeby. Sociální výdaje v poměru k HDP zůstávaly konstantní.
přinesly škrty zaměstnanců veřejného sektoru a vládní spotřeby. Sociální výdaje v poměru k HDP zůstávaly konstantní
Návrhy NERVu na opatření ke snížení deficitu
Je dobře, že tyto návrhy vznikly, jakkoliv u čtenáře navozují také jisté zmatení a pocit, že jde primárně o vyspravování největších děr a jen některé návrhy jsou opravdu systémové. Vytvořily ovšem dobrou příležitost otestovat, jak upřímné je odhodlání vlády k nápravě věcí veřejných (a v tom i fiskálu), nebo zda nakonec zase nepřevládne strach ze ztráty voličské podpory či shovívavosti. Nebo neschopnost se dohodnout.
Kdo se díval na první reakce členů vlády při příchodu na jednání s experty NERVu, mohl být rozčarován – zdá se, že témata, která mají hlavní relevanci pro příští volby, zůstávají pro některé ministry tabu – třeba úprava valorizací penzí, stornování úpravy daně z příjmů, přijaté před posledními volbami, nebo slevy na jízdném (první dvě jsou přitom pro ozdravení rozpočtů zásadní).
Jen změny v prvním pilíři penzijní systém nespasí
A to se přitom ještě NERV vyhnul – zřejmě záměrně – hlubší úvaze, jak řešit některé hlubší systémové problémy veřejných financí. Nejlépe to lze ilustrovat na přístupu k penzím, kde návrhy NERVu stojí na úpravě některých parametrů průběžného pilíře (věk odchodu do důchodu a pravidla valorizace). Což může pomoci, ale nejspíše to nebude stačit k vyřešení zásadních důsledků demografického vývoje v příštích padesáti letech. A možnost úpravy některých dalších parametrů zřejmě zůstala tabu – zejména možnost zvýšit odvody na sociální zabezpečení.
úpravy parametrů prvního pilíře penzijnímu systému pomohu, ale zásadní problémy nevyřeší
Parametrické změny prvního pilíře tedy mohou pomoci, ale samy o sobě budoucí vývoj dlouhodobě nespasí. Proto je na místě obava, že se zjevně nedostane na pořad dne fundamentální penzijní reforma. Ta nemůže nebýt postavena na tom, že lidé budou mít sami větší odpovědnost za to, jaký důchod jednou budou mít. Tedy je třeba reformy, kde přetrvá solidární prvek, který ale bude doplněn větší vahou fondového hospodaření.
Bez silného druhého a třetího pilíře nemůže existovat stabilní řešení. Jen pro pořádek: výstupy poslední komise pro důchodovou reformu jsou v konfrontaci s problémem, kterému čelíme, zcela jalové. Mimochodem, nejsme jediní, kdo se s problémem stárnutí populace bude muset vypořádat. Například statistiky OECD ukazují, že stejnému problému, někdy i s větší intenzitou, budou muset čelit prakticky všechny členské země. Respektive mnohé z nich již problém řeší.
Bez silného druhého a třetího pilíře nemůže existovat stabilní řešení
Je to jako bychom si k udělání takové reformy dost nevěřili, jako bychom se báli toho, že větší odpovědnost jedince samozřejmě znamená i větší riziko. Že tu narazíme na geneticky zakódovanou nedůvěru občanů ve stát (která nejspíše vznikla jako důsledek peněžní reformy roku 1953 a tato nedůvěra je tu dodnes) a státu v kapitálový trh. Jako bychom se báli toho, že ekonomicky aktivní část populace bude muset nejen financovat průběžný systém (byť reformovaný), ale bude stát před výzvou akumulovat si kapitál ve fondových složkách systémů (ať už o své samostatné vůli, nebo z vůle či s podporou státu).
3D – deetatizace, deregulace a debyrokratizace
Pokud jde o reformu daní, je hlavně třeba zpřehlednit a vyčistit daňový systém, který se rozbujel do ohromné složitosti. Daňové reformy, která by toto řešila, systém parametrizovala a razantně zjednodušila, se ovšem ministři financí bojí. Protože rekodifikace daní přinese změny v redistribuci výnosů ekonomické aktivity i bohatství a tedy i frontální atak lobbistů, požadujících výjimky. A stane se předmětem nekonečných politických disputací. Chce to tedy notnou dávku odvahy.
Je také třeba, aby ministři, jejich resorty i správci rozpočtových kapitol zcela změnili své myšlení a opustili představu, že „čím větší rozpočet, tím více vlivu a čím více vlivu, tím lepší“ a přestali vydírat ministra financí, že když nedostanou peníze navíc, bude méně služeb. To se děje rok za rokem a je to nedůstojné. Vyhrožování vybíjením zvěře v Lánské oboře je jen vršek ledovce.
A konečně vedle toho, že tu musí být brzda na tempo růstu mandatorních výdajů, chybí v doporučeních NERVu odkaz na to, že skutečné ozdravení fiskálu musí být těsně svázáno se zásadní změnou řízení věcí veřejných. Že to chce 3D, tj. deetatizaci, deregulaci a debyrokratizaci ekonomiky. Což je úkol, který se v naší současné situaci blíží složitostí a významem ekonomické transformaci devadesátých let. Cokoliv jiného bude jen příštipkaření a postupný sešup do marasmu. Nenechme se mýlit, odkaz na to, že jsme sešněrováni evropským tzv. „acquis communautaire“ je v nemalé míře jen výmluvou.
odkaz na sešněrování evropským „acquis communautaire“ je v nemalé míře jen výmluvou
A nad tím vším je nutno změnit nárokové myšlení, jak o tom hezky mluví M. Hampl, ale psali o tom i mnozí jiní (za všechny T. Baťa, V. Klaus …). A k tomu všemu je třeba silný a odborně fundovaný politický leadership s jasnou vizí, který dokáže nezbytné věci pojmenovat, vysvětlit a prosadit – nejen u politických partnerů, ale i u sociálních médií. Bohužel, takový tu momentálně není vidět.
[i] Fiscal Reforms That Work, C. John McDermott a Robert F. Wescott,©1997 International Monetary Fund, January 1997
