Rozpočtová korekce by měla trvat alespoň tři roky
(Pokračování z předchozího dne)
Je třeba počítat s tím, že se i dobře vymyšlená a provedená reforma neobejde bez negativních dopadů na ekonomickou aktivitu a ani bez negativních dopadů sociálních. Tyto dopady jsou ovšem vždy menší, než by byly nepříznivé dopady žádné reformy.
Pokud je reforma provedena dobře, její negativní dopady budou jen krátkodobé a budou kompenzovány příznivými účinky již ve střednědobém horizontu. A za jistých okolností dokonce mohou pozitivní účinky převládnout i krátkodobě. Řeč je o ne-Keynesiánských účincích reformy, kdy podle teorie racionálních očekávání mohou být její Keynesiánské protirůstové účinky kompenzovány optimističtějším sentimentem trhu (spojeným s obnovou důvěry v hospodářskou politiku a její prediktabilitu, v posílenou odolnost ekonomiky vůči externím šokům a ve schopnost vlády udržet fiskál ve stabilních mantinelech), nárůstem privátních investic a brzkým oživením ekonomického výkonu.
Většina opatření by měla jít na stranu výdajů
Pokud jde o potřebný mix příjmových a výdajových opatření, které by reforma měla obnášet, velmi záleží na okolnostech a diagnóze strukturální potíží, které fiskální problém navodily. Není k tomu jednotné doporučení, nicméně většina pramenů se shoduje, že většina opatření by měla jít na stranu výdajů (cca dvě třetiny) a zbytek na straně příjmů. To podporují i analýzy, které poukazují na to, že stabilizační účinky výdajové restrikce jsou trvalejší, než je tomu v případě opatření na straně příjmů. Ovšem přehledy také naznačují, že velmi často je konečný schválený mix oproti původnímu návrhu více vychýlen k větší váze opatření příjmových. Nu, uvidíme, jak náš balíček nakonec dopadne.
Ukazuje se také, že pokud má být konsolidační manévr úspěšný, měla by reformní fiskální korekce trvat více než dva, nebo ještě lépe než tři roky. Pokud by šlo jen o jednorázový manévr, důvěru v udržitelnost fiskální politiky by se nepodařilo obnovit. Politická ekonomie fiskálních reforem také doporučuje tzv. „frontloading“, tj. největší část konsolidačního úsilí by měla přijít na začátku reformních let, menší pak v letech navazujících.
Jen tak mimochodem, studie Brookings Institution svého času shrnula svůj výzkum závěrem, že nelze najít systematickou korelaci mezi odklonem voličů od vlád, které praktikují politiku fiskální zdrženlivosti.
Externí pravidla a fiskální „watchdog“
Snahy podpořit stabilitu rozpočtového systému nějakou formou nějak ukotvených pravidel, do nichž by se měla konkrétní tvorba rozpočtů vejít, tedy pravidel do jisté míry kolíkujících prostor, v němž by se měla fiskální politika pohybovat, nejsou novou záležitostí. Stejně jako není novinkou vznik fiskálního dozorového orgánu – „watchdogu“ (u nás poměrně nedávno pod názvem Národní rozpočtová rada).
Vymezení pravidel bývá různorodé, stejně jako stanovování sankcí za jejich nedodržování, a totéž se týká i role a pravomocí „watchdogu“. Pravidla mohou být stanovena třeba formou limitu deficitu, dluhu či výdajů, souhrnným ukazatelem nebo položkově, saldo skutečné či cyklicky očištěné, nastavení dle jednotlivých úrovní rozpočtového systému či konsolidovaně, numericky či poměrově, roční, střednědobé, výjimkovatelné či nevyjímkovatelné atd.
Mám za to, že pravidla i „watchdog“ mají svá opodstatnění, minimálně v tom, že mohou být dobrým komunikačním nástrojem a vnášejí do fiskální debaty další pohled. Mohou tak, že podpoří udržitelnost fiskálního vývoje a vytvoření kultury stability, pomoci omezit diskreční zásahy do fiskálního vývoje, a také podpořit větší transparentnost a důvěryhodnost fiskální politiky. A v neposlední řadě mohou posílit princip odpovědnosti tvůrců fiskální politiky. Do jaké míry toto mohou plnit záleží na tom, jaké – a jakou formou – je jim vymezeno postavení. Zda je robustní nebo soft, jak jsou vynutitelná či sankcionovatelná. Většinou jde o verzi soft, což nemůže být překvapením uvážíme-li, že jejich etablování je v rukou parlamentu. A také to, že v praxi dochází ke kolizi dobře míněných pravidel s komplikovanou hospodářskou praxí a z toho dochází ke snaze pravidla přizpůsobovat realitě – potkalo to jak Maastrichtská rozpočtová pravidla, stejně tak i my jsme si udělali nedávnou trpkou zkušenost s navýšením povoleného strukturálního deficitu, když vláda zamýšlela utratit více peněz.
Jakkoliv tedy pravidla mohou pomoci, platí následující: skutečně odpovědná fiskální politika by žádná pravidla nemusela potřebovat. A je-li neodpovědná, tak když na to přijde, pravidla ani „watchdog“ to stejně nezvrátí. Ostatně – fiskální politika patří zvoleným politikům, nelze jim ji brát (na rozdíl od bankovní rady by podobně postavená fiskální rada byla nonsens). Je to a musí to zůstat jejich výsadním nástrojem komunikace s voliči a také jejich odpovědností. Je na voličích, aby rozhodli, co chtějí, a vystavili jim zasloužený účet. A to nás vrací k tomu, jak významná je komunikace.
