Neziskovky potřebujeme! Samozřejmě ne všechny
Evropský skandál i Trumpovo omezení pomoci vyvolá nejen škodolibý úsměv směrem k neziskovkám. Ale pozor, řada z nich je nepostradatelných.
„Konečně!“ řekl asi nejeden člověk, když si přečetl o prapodivných dotacích z evropské úrovně těm neziskovkám, které hlásaly ty „správné“ názory. Tedy ty, které podporovaly politiku Evropské komise. Na jednu stranu je normální, pokud někdo podporuje subjekt se stejnými nebo podobnými postoji. Na druhou je ale nepřípustné, aby to byla politická či veřejná instituce. Nejde-li třeba o charitu či jinou formu pomoci potřebným.
A tady jsme u problému. Každé zjednodušení trpí tím, že existuje i jiný úhel pohledu a samozřejmě leccos, co se do škatulek nehodí. Ale řekněme, že existují: 1. neziskovky čistě účelové, založené hlavně z daňových důvodů, 2. neziskovky jako byznys, často velmi pochybný a 3. neziskovky, které pomáhají – hlavně tam, kde by měl pomáhat stát, ale jeho angažovanost je nedostatečná.
U těch prvních je to vždy otázkou kontextu, budeme-li se zabývat morálním aspektem věci. Jestli někde parta důchodců vyvíjí nějakou kvazi obchodní činnost a pak za vydělané peníze vyrazí na hory, tak je mi to lidsky sympatické. A je to lepší, než kdyby část odevzdali státu, a pak jen seděli doma u nekonečných seriálů, protože na ty hory už by nezbylo. Možná to není úplně systémové, ale je to lidsky pochopitelné a hlavně fajn.
Je otázkou, zda mají touto formou fungovat třeba sportovní svazy, kde se převalují obrovské částky peněz. Zda jiné, vhodnější řešení vůbec existuje. Spíše neexistuje a svazy nemají klasické akcionáře či podílníky, kteří by inkasovali zisk (že kluby dostávají třeba podíly z prodeje marketingových práv je jiná věc, dostaly by je tak jako tak).
Pak jsou tu ty, které leckoho dráždí. Založené vykuky, kteří se těší na peníze za zbytečné a nesmyslné studie, účasti na konferencích, inzerce nebo dokonce pomoci potřebným, která existuje jen jako. Až na tu poslední aktivitu jde o činnost veskrze legitimní. Jestli nějaká firma chce platit někomu za hlásání nerůstu, je to v pořádku. Často to nakonec stejně ten člověk inkasuje ve formě mzdy a platí z toho odvody.
I tady jsou pochybnosti. Když třeba část těch peněz nabídne v nějaké formě (třeba darů do zařízení) školám, aby tam pak dětem valil do hlavy ideologii. Ředitelům, kteří nemají peněz na výdaje nazbyt (i když potřebují spíš na ty platy než na interaktivní tabuli) se nejde divit, že do toho jdou. A hlavně starší děti naštěstí neberou tyhle návštěvy moc vážně. I tak je to na hraně.
Průšvih nastává v okamžiku, kdy do podobných entit sype peníze stát, Evropská unie apod. Tohle by prostě být nemělo! Politické struktury snad lze pochopit, pokud podpoří neziskovku připomínající oběti genocidy. Ale ne, aby platila někoho, kdo hlásá určitou ideologii.
Celé to pak vrhá špatné světlo i na ty první a třetí. A hlavně, bez nich si dnešní společnost představit je poměrně těžké. Kdo nikdy nepotřeboval jejich pomoc, a takových je nás většina, možná to nevnímá. Nejde jen o Člověka v tísni, o němž slyšel snad každý. Ale i o všechny ty Diakonie, Ledovce, Podané ruce… a víte, že neziskovkou je i Horská služba?
Je legitimní otázkou, proč tyto služby nezajišťuje stát. Snad proto, že by byl tuhý, že by vždycky vznikla otázka, kam všude ty peníze tečou (což u neziskovek může taky, ale když to funguje, tak bych holt to oko přimhouřil), že by do toho nešli lidé, kteří mají chuť pomáhat a dělat něco užitečného. Každopádně ty Diakonie a Ledovce vytvářejí cosi jako síť, propojující potřebné s kvalifikovanými způsobem, který je dnes nenahraditelný. A je po právu ze strany státu dotován. V podstatě jako svého typu PPP.
A to jsou tu ještě profesní organizace podporující třeba vzdělávání. Zahájit tažení proti celé této skupině by bylo stejné, jako pověstné vylití dítěte s vaničkou. A připomíná to i tažení nového amerického prezidenta proti transgender. Litovat, že muži identifikující se jako ženy a, dejme tomu, s určitým množstvím ženských hormonů nebudou moci závodit s těmi biologicky skutečnými, může jen, kdo na tom profitoval. Protože to byl nerovný a neférový boj.
Ale nechci si ani představit, co může čekat člověka s ženskými pohlavními znaky, který bude muset trávit svůj čas v mužské věznici. Jasně, že je šílené, pokud nějaký transgender muž v té ženské přivedl do jiného stavu dvě spoluvězenkyně. K umístění do ženské věznice přitom v některých státech USA stačí prohlášení, že se dotyčný cítí být ženou, a ráj je nadosah (nebo peklo). Ale extrém by se neměl léčit jiným extrémem. Což, bohužel, davy mají naopak ve velké oblibě.
