Prožít si a zapomenout
Tak co teď s ní? S tou inflací, samozřejmě. Ne s tou, kterou nám hlásí každý měsíc statistici jako nějaká větší či menší procenta minulého měsíce k tomu předminulému a k tomu před rokem. Ale s tou, kterou vidíme denně na totemech benzínových pump.
Je to jen taková výduť té původní, statistické inflace, ale je dotěrná a populární tím, že je denně na očích. Každý den nám připomíná, že se někde válčí, trpí a prchá. Že se denně rozhoduje, zda zakázat dovoz plynu a ropy z Ruska, zda povolit jaderné elektrárny či snad dokonce návrat k uhlí. A že sami ze svého, nebo náš stát z našeho bude muset uprchlíkům pomáhat. Vydatně a dlouho. I našim vlastním lidem a firmám, takže zapláče státní rozpočet. Dohromady řečeno tedy fakticky o tom, jak hluboká a jak dlouhá ta inflace bude.
„Putinova drahota“, nazvala cenové úprky ekonomka a publicistka Kateřina Lhotská. Narážela tím na to, že ještě před pár týdny se jí říkalo Fialova a předtím Babišova nebo Zelená. Nic z toho není přesné, ani ta Putinova.
Naznačit odpověď na úvodní otázku si nejprve žádá zopáknout si, jak ta dnešní inflace vznikla. Protože co se stalo už se nedá odestát. Inflace je znehodnocení měny tím, že peněz k dispozici, na běžných účtech občanů a firem, v úsporách a likvidních cenných papírech, je více, než zboží a služeb, zkráceně statků včetně zlata, akcií a bytů, které za ně lze pořídit. Na tuto nerovnováhu se zadělávalo už asi před sto lety – ano, tak moderní vynález je inflace – ale ta současná vypukla po roce 2008, za světové měnové krize, kdy cedulové banky nastoupily kurs emise nových peněz proti mizerným, bezcenným aktivům, která od komerčních bank skupovaly. Kvantitativní uvolňování se to jmenuje. A dále nulové nebo i záporné úroky z depozit. Tentýž efekt. Komerční banky realizovaly nejprve nákupy aktiv cenných (za tyto nové peníze), tedy především akcií a nemovitostí. Když už ty došly, tak poskytovaly hypotéky a úvěry podnikům a občanům za úrok jakýkoliv nenulový. Tím se to celé přelilo do cen spotřebních statků. To se dělo 14 let a v tom dneska vězíme. Schematicky řečeno. Než by se tomu udělal Schluss, přišel covid. S ním další záseky do inflační nerovnováhy. A další záseky do státního rozpočtu na dluh a podpory inflace.
Velmi dobře to charakterizovala Markéta Šichtařová, ředitelka poradenské společnosti Next Finance: „Hlavním faktorem je chování států během pandemie označované jako ‚pomoc‘. Došlo k zastavení výroby za současného navýšení tisku peněz. Tedy zmenšilo se množství zboží, které lze koupit, ale zvýšil se objem peněz, kterými lze platit. Státy se tvářily, že to podpoří hospodářský růst. Iracionalita k výsledkům nevede, zastavení výroby růst nezpůsobuje. Inflace se však stává nevyhnutelnou.“
Tím se chce říci, že žádné další administrativní rozhodnutí, hlasování bankovní rady, usnesení vlády, inflaci nezastaví. Proti tomu ale řada podobných rozhodnutí tuto inflaci podpořila. Tu zvýšením daní, onde novými daněmi (emisními povolenkami, spotřebními daněmi, aj.), jinde zase zákazy a regulacemi. Je tedy celkem namístě administrativní rozhodnutí směřující k růstu cen zase administrativně odvolat. A to ne jen nějakým odpuštěním silniční daně, ale třeba i opuštěním evropského trhu s elektřinou, která zdražuje tuzemskou energii vyrobenou za korunu na stonásobek jen tím, že obchod proběhne na burze, aniž by elektřina opustila území ČR. Zrušením zákazu hnědého uhlí, zrušením emisních povolenek, atd…
Současná česká vláda se o to, kodrcavě a nelogicky, trošku snaží. Svým typickým, před Bruselem a před vlastními voliči a opozicí předposraným způsobem. K tomu se ale vrátíme v jiném komentáři.
Teď si řekněme, že vyděšení jsme předpokládali, byť trochu jinak, a že strach má velké oči. Ekonom Lukáš Kovanda například vypočítává, že současné maloobchodní ceny pohonných hmot jsou po započtení inflace a s ohledem na růst mezd (což je také inflační parametr) nižší než v roce 2012, nebo-li, dnes si za momentální cenu můžeme za průměrný plat natankovat více benzínu, než tenkrát.
Takže nehysterčit a nějak tu inflaci přestát, je taková, řeklo by se, pravičácká rada. K níž se přiklání mj. i bankovní rada ČNB v čele se svými guvernérem Jiřím Rusnokem.
A také důvěřovat prostým lidem, dodává Svět hospodářství. Už mnoho krát se prokázalo, a je na to mnoho vědeckých studií i ocenění Nobelovou cenou, že lidé si umějí poradit.
Podle průzkumu společnosti Cofidis se většině Čechů daří šetřit pod tlakem rychle rostoucí inflace. Hlídají si vodu, energie i výdaje za jídlo, rezervy mají v dopravě. Není to nic reprezentativního, ale malý signál to dává.
Asi 83 procent Čechů šetří na vytápění a 81 procent na elektrické energii, ať už prostřednictvím energeticky nenáročných spotřebičů, využíváním úsporných žárovek a dalších úsporných opatření.
Na jídle šetří asi 80 procent respondentů. Nenakupují například zbytečně velké množství jídla, nevyhazují jídlo nebo k nákupu využívají akce. Potravinové i další akce pravidelně sleduje a bere v úvahu při rozhodování o nákupu 68 procent dotazovaných.
Správně nastavené smlouvy, ať už s dodavateli energií, mobilními operátory nebo u finančních produktů, zmiňují tři čtvrtiny Čechů.
Největší rezervy v šetření mají české domácnosti podle průzkumu v dopravě. Více než desetina respondentů uvádí, že na dopravě vůbec nešetří a o alternativy běžného ježdění autem se nezajímá. (Kovanda má asi pravdu…?)
Na rozdíl od všech ostatních zkoumaných oblastí, kde nejčastěji šetří starší generace, dosahuje v oblasti dopravy nejlepších výsledků naopak generace nejmladších lidí do 26 let.
Takže vláda se možná také nechala omámit totemy na benzínkách a zase střelila trošku mimo, ale, jak řečeno výše, o tom někdy příště.
