Trumpův vabank s sebou vzal i další kus prestiže kdysi slavné Evropy
Pokud dojde skutečně na ukončení války mezi Íránem a Izraelem, bude si to moci Donald Trump připsat jako úspěch. Ale risk to byl a možná ještě je.
Je tomu zhruba 12 let, co USA zaútočily na Irák. Sice s podporou takzvané koalice ochotných, avšak proti vůli OSN a řady států včetně Francie a Německa. Dokonce i části britské vlády, která jinak poslala do akce své vlastní vojáky. Už tehdy to šlo hodnotit jako symbol oddělování se Atlantikem. Holt skončila studená válka a nerozborné přátelství bylo to tam.
Dnes Donald Trump napadá členy NATO kvůli zbrojení (což má logiku). Bojuje s evropskými regulacemi (což je s otázkou) a neustále hrozí cly a dalšími nástroji obchodní války. Na Írán zaútočil v době, kdy tvrdil, že si bere čas na rozmyšlenou.
Jednalo se nebo ne?
Třeba se zítra dozvíme, že jeho diplomati probrali akci s ostatními státy, alespoň v rámci obranných bloků nebo EU. Nebo se to nedozvíme, ale je tomu tak. Nicméně při tak velkém počtu lidí, kteří by museli být zainteresováni, by se to asi těžko podařilo zcela utajit.
Mnozí komentátoři, např. CNN či BBC, označili americký útok za velký risk. Hlavně pro Američany na vojenských základnách Blízkého a Středního východu. Ale i proto, že slabší, zahnaný do kouta, se může uchýlit k něčemu velmi zákeřnému. Třeba uzavření Hormuzského průlivu nebo skutečné výrobě jaderné zbraně.
Poněkud stranou zůstalo, že nešlo o risk pouze pro Spojené státy americké. Přinejmenším se samozřejmě rozrostl vojenský konflikt, který by mohl ohrozit řadu lidí ale i probíhajících obchodů v celém regionu. Příkladem budiž útoky proti cílům v Kataru. Samostatnou kapitolu představuje obrovský vliv na ceny ropy (Brent od začátku ostřelování mezi Izraelem a Íránem stoupla o více než čtvrtinu a v pondělí růst pokračoval – po oznámení příměří naopak ceny zamířily dolů) a plynu (u toho je křivka posledních dnů podobná).
Trump prohlásil, že jeho země si poradí. Ano, USA sice dovážejí obrovské množství ropy, ale zároveň ji samy těží. Stejně jako u plynu jim pomohlo pustit se do těžby z břidličných ložisek, kterému se Evropa brání z ekologických důvodů (přičemž i zastánci fosilních a podobných paliv většinou uznávají, že frakování je pro okolí opravdu velmi zatěžující).
USA jsou obřím vývozcem i dovozcem ropy
Samozřejmě, firmy mají nějaký důvod, proč ropu dovážejí. Hovoří se o rozdílné kvalitě, ceně, diverzifikaci a možná i dalších důvodech. Ale novodobý prezident už několikrát ukázal, že nemá problém vztyčit obchodní bariéry, a možná by přinutil domácí produkci zůstat doma. Těžko říct, každopádně Evropa je na tom hůře. Norsko sice patří k velkým producentům obou paliv, ale je v Evropě prakticky jediné. Navíc není cesty, jak ho přinutit, aby nezdražilo, pokud by ceny letěly vysoko.
Evropa je zvlášť s opuštěním uhlí ve zdrojích a energetice stále závislejší na dovozech z jiných částí světa. Vystřelené ceny ropy a plynu by ji trápily i v minulosti. Teď ale ještě víc.
Evropa je ve zdrojích a energetice stále závislejší na dovozech
Latentní hrozbu představovaly i výzvy směrem k Číně, aby Íránu domluvila. V době obchodní války jako by se najednou Donald Trump chtěl s Pekingem kamarádit. Samozřejmě už teď všichni vědí, že není radno mu cokoliv věřit. Nemusí být ale náhodou, že komentář na webu China Daily (jedné z oficiálních platforem státu a strany) sice obsahuje slova jako „eskalace“ a „vměšování“, ale jinak se nese v poměrně smířlivém duchu. A dokonce místy kritickém k Íránu. To vše přesto, že Čína útoky odsoudila.
Co je ale poměrně zjevné: Evropa je opět v situaci, kdy důležité, ba pro většinu světa zlomové okamžiky běžely tak, že nikoho nezajímal její postoj. Do jisté míry je to logické, protože nebyla a není přímou součástí konfliktu. Kam se věci pohnou, záleželo v první řadě na Íránu, USA a Izraeli. Ve druhé řadě i na okolních bohatých arabských státech, které ale, zdá se, mají Íránu tak trochu plné zuby. Možná na Číně či Rusku, byť jejich přímé zapojení do konfliktu asi nepředpokládal nikdo.
Přesto by dříve asi postoje Evropské unie a členských států byly formulovány mnohem razantněji a mnohem více nahlas. Zatím to spíš vypadá, jako když všichni tak nějak před kamerou ale nenápadně podepsali antichartu. A honem pryč od toho.