Tragédie korporátního socialismu
V sérii článků o expanzi korporátního novosocialismu na současném Západě – Nové spojenectví velkých korporací, Jak ohlupit obyvatelstvo pokrokem, Západ jako zaopatřovací ústav světa – jsem popsal obecné rysy systému korporátního socialismu i jeho dnešní novou verzi, která na Západě vzniká spojením nadnárodních korporací s dějinně novou socialistickou frakcí novosocialistů (neosocialisty, novými „moderními“ socialisty či socialisty 2.0). V tomto závěrečném článku série stručně popíši některé z rozdílů mezi současnými západními korporátně novosocialistickými koalicemi a předválečnými korporátně socialistickými koalicemi v Evropě. Předválečný korporátní socialismus jsem vybral jako srovnávací příklad i proto, že v Německu a v Itálii v plné nahotě ukázal tragický potenciál, který se v koaličních spojeních velkého kapitálu se socialisty vždy skrývá. Nyní již k odlišnostem.
Odlišní aktéři. Všechny korporátně socialistické systémy vznikají těsným koaličním spojenectvím některého velkého korporátního kapitálu a jednoho z křídel socialistů. Tato spojenectví přitom bývají natolik mocná, že jsou schopna přetransformovat systémy umírněného socialismu, z nichž vznikají, na nové zvláštní ekonomicky radikální a politicky totalizující socialistické systémy. Ty vykazují řadu společných systémových vlastností, ale i vlastní specifika, závislá především na zájmech jeho různých koaličních aktérů.
Předválečný korporátní socialismus v Evropě tak vznikl spojením některých stále ještě lokálně zakotvených velkých korporací a radikálně nacionalistického křídla starosocialistů (klasických konzervativních socialistů). Současný korporátní novosocialismus naproti tomu vzniká spojením nadnárodních kapitálových korporací a radikálně internacionalistického křídla novosocialistů. Odlišné zájmy těchto odlišných aktérů se promítají i do dalších rozdílů mezi oběma modelovými koalicemi.
Národní otázka. Nejviditelnější rozdíl mezi nimi je v postoji ke druhé základní kolektivistické otázce moderních západních dějin – otázce národní – kterou většina korporátně socialistických koalic záměrně nebezpečně vyhrocuje na úkor klasické socialistické otázky sociální. Předválečné koalice kopírovaly silné lokální zájmy svých aktérů a směřovaly tak k radikálnímu nacionalistickému korporátnímu socialismu. Naproti tomu současné koalice zájmově směřují k radikálnímu internacionalistickému korporátnímu (novo)socialismu. Jak radikální nacionalismus, tak i radikální internacionalismus přitom přinášejí příslušnému koaličnímu kapitálu a socialistické nomenklatuře různé benefity.
Pravice versus levice? Uvedený rozdíl v národní otázce se promítá i do mediální prezentace obou modelových podob. A tak zatímco první typ koalice je často prezentován jako nacionalistická pravice, druhý je vykreslován jako internacionalistická levice. Toto hodnocení je sice správné v postoji k národní otázce, zároveň však nenápadně a mnohdy záměrně opomíjí fakt, že obě tyto modelové koalice jsou dominantně spoluvytvářeny levicovými socialisty. Jsou tedy obě v řadě jiných směrů bytostně levicově socialistické, a to někdy i velmi radikálně. Z liberálního pohledu se tedy jedná pouze o různé druhy levicových korporátních socialistů, přičemž radikálně nacionální i radikálně internacionální verze korporátního socialismu představují pro klasického pravicového liberála podobné nebezpečí.
nadnárodní kapitál zvětšuje své zisky fanatizováním všelidského kolektivismu
Partikularismus versus falešný univerzalismus. Nacionalističtí korporátní socialisté upřednostňovali otevřeně partikulárně vlastní populaci na úkor okolní populace. Internacionalističtí korporátní novosocialisté se tváří jako humanističtí univerzalisté. Je to ovšem jen přetvářka. Ve skutečnosti totiž část lidstva – své vlastní obyvatelstvo – podobně partikulárně upozaďují, imigračně masově doplňují, zdrojově drancují a mnohdy i novosocialisticky ideologicky nesnášejí. Upřednostňují tak okolní populaci na úkor vlastní populace.
Partikularistické versus univerzalistické emoce. Před druhou světovou válkou i během ní koaliční velký kapitál zvětšoval své zisky fanatizováním nacionálně socialistického kolektivismu a účelovou aktivací vrozených lidských emocí upřednostňovat své blízké. Dnešní koaliční nadnárodní kapitál zvětšuje své zisky fanatizováním internacionálně socialistického všelidského kolektivismu a účelovou aktivací vrozených univerzalistických emocí záchrany svého živočišného druhu. Vyžaduje tedy od vlastního obyvatelstva povinnou unifikovanou univerzalistickou lásku i k těm jedincům či entitám, které nekompromisně útočí na ně i na jejich blízké. Obě uvedené aktivace emocí tak nakonec vedou i k sebeobětování četných jedinců i entit pro zájmy velkého kapitálu a socialistické nomenklatury.
Agresivita versus submisivita. Předválečné kapitálově socialistické koalice zvětšovaly své benefity vybičováním agresivity vlastního obyvatelstva a využitím submisivity okolního obyvatelstva. Dnešní západní kapitálově novosocialistické koalice zvětšují své benefity vybičováním submisivity vlastního obyvatelstva a využitím agresivity okolního obyvatelstva.
novosocialisté podněcují masovou imigraci
Expanze versus imigrace. Předválečný korporátní kapitál podněcoval s pomocí nacionálních socialistů územní expanzi vlastního obyvatelstva. Ta mu nakonec přinesla i masový přísun zotročené levné pracovní síly. Současný nadnárodní kapitál podněcuje s pomocí internacionálních novosocialistů masovou imigraci na své území, neboť mu přináší příjmy z přílivu levné pracovní síly i dobrovolně nepracujících spotřebitelů. Ti jsou zároveň novou voličskou i revoluční silou koaličních novosocialistů.
Mezistátní versus občanské války. Korporátní socialismus v předválečné Evropě udělal z některých západních zemí i národů loupeživá vraždící monstra. Uvrhl Evropu a posléze i svět do tragických mezistátních i mezinárodních bojů. Dnešní západní korporátní novosocialismus dělá ze Západu magnet i zaopatřovací ústav pro dobrovolně nepracující populaci celého světa. Vrhá Západ do podobně tragických masových etnických, kulturních, náboženských a civilizačních občanských bojů libanonského typu. Západ tím zásadně ekonomicky i mocensky oslabuje a stává se i pátou kolonou expanze chtivých mimozápadních mocností i antiliberálních kultur.
Odlišné nadnárodní říše. Paradoxní skutečností zároveň je, že obě popisované modelové podoby směřují k nadnárodní říšské expanzi, i když je každá jiného ražení. Zatímco první typ radikálně nacionalistického korporátního socialismu budoval nacionálně socialistickou říši nepokrytě ovládanou státní byrokracií a mocenskými strukturami jednoho národa, současný korporátní novosocialismus buduje internacionálně socialistickou říši ovládanou národnostně smíšenou nadnárodní byrokracií.
Ekonomika. Všechny korporátně socialistické systémy využívají levicové socialistické intervenční přerozdělování a mohutný socialistický byrokratický stát k pravicovému růstu zisků a majetků koaličního kapitálu i bohatnoucí socialistické nomenklatury. Tím zároveň likvidují zbytky volného trhu v hybridním sytému umírněného socialismu a směřují ekonomiku k umělé monopolizaci. Výsledkem jsou různé formy dotačního, zakázkového a dalšího antitržního socialismu s četnými plánovacími prvky marxistického typu. Systémy zároveň směřují k likvidaci menší či nedotované kapitálové konkurence.
Mezi předválečnými a současnými korporátně socialistickými nástroji používanými k omezení zbytků volného trhu a k monopolizační expanzi koaličního kapitálu existují samozřejmě četné rozdíly. Liší se i mezi jednotlivými zeměmi a vyvíjejí se i v čase – případný přechod na válečnou ekonomiku například obvykle znamená podřízení korporací tuhému dirigismu koaličních socialistů. (Konkrétní rozdíly lze ovšem přesněji popsat jen v rozsáhlejších srovnávacích studiích.)
Politika. Všechny korporátně socialistické koalice mají otevřené či skryté mocenské totalitní ambice. Ty se mohou v praxi projevovat pestrou škálou postupů – od sofistikovaného korporátního ovládnutí hlavních médií (které se ještě může tvářit demokraticky) až po diktatury. Předválečné koalice své totalitní cíle mnohdy vůbec nezakrývaly a v Německu a v Itálii také vybudovaly drastické vůdcovské diktatury. Současné korporátně novosocialistické koalice však musejí reflektovat demokratizaci Západu ve druhé polovině 20. století. Jsou tedy nuceny své vrozené totalitní ambice skrývat, postupovat metodou nenápadného ukrajování svobod, tvářit se jako demokraté a překládat obyvatelstvu jeho postupné znevolňování jako proces „záchrany demokracie“ či „moderní pokrokové“ kontroly loajality k systému.
Sociální struktura. Korporátní socialismus systémově směřuje k vytvoření a totalitnímu zakonzervování ostře majetkově rozdělené společnosti. V té nad masami chudší populace majetkově ční úzká vrstva nejbohatšího monopolizovaného koaličního kapitálu a bohatnoucí socialistické nomenklatury. Části obyvatelstva přitom systém často garantuje loajalitou podmíněné omezené příjmy a tyto vrstvy jej pak podporují. Systém tedy směřuje k likvidaci středních příjmových vrstev.
Protože v předválečných dobách střední příjmové vrstvy nebyly tak početné a jejich část se navíc k tehdejším korporátně socialistickým koalicím připojila, aby získala podíl na lupu z expanze a z okrádání ostrakizovaných menšin, nebyl tehdy tento proces tolik viditelný. Současné korporátně novosocialistické koalice však otevřeně systémově směřují k drancování zdrojů masivních středních zaměstnaneckých i podnikatelských příjmových vrstev, které vznikly ve druhé polovině 20. století. Prostředky středních vrstev jsou přitom přesměrovávány jak ke koaličnímu kapitálu s pomocí „zelené“ novosocialistické politiky, tak i k nové voličské a revoluční síle novosocialismu. Tou je expandující dobrovolně nepracující populace z celého světa, mířící na Západ za novosocialistickými dávkami, a její bující veřejný servisní sektor.
Kulturní otázky. V předválečných koalicích byli zapojeni socialisté klasického starého typu (starosocialisté), kteří většinově inklinují ke kulturnímu konzervativismu. A z nichž mnozí i dnes každého bytostného ekonomického socialistu, který projeví nějaké antikonzervativní kulturní postoje, nazývají ihned nesmyslně liberálem, levicovým liberálem či progresivistickým liberálem. Dnešní popisované koalice jsou naproti tomu vytvářeny dějinně novým mocným novosocialistickým křídlem, které si antikonzervativní kulturní pokrokářství anarchisticko romantického ražení vytklo jako jeden z hlavních revolučních cílů. Toto jeho pokrokářství se sice tváří kulturně „liberálně“, ve skutečnosti však původní liberální přístup zcela antiliberálně kolektivisticky devastuje. A to tím, že typicky socialisticky definuje „utlačované pokrokové kulturní menšiny“, které je nutné kolektivisticky protěžovat a veřejnými prostředky socialisticky financovat.
Ideologie. Korporátní socialisté vytvářejí vlastní ideologie, vesměs oslavující a obhajující užitečnost těsné spolupráce velkého kapitálu se socialistickou byrokracií, přesunu produkce pod křídla monopolizovaných korporací, státní dotování těchto korporací a někdy i chudnutí mas. Před válkou to byla například ideologie korporativismu. Dnešními typickými příklady jsou korporátně (novo)socialistické teorie Zeleného údělu, Velkého resetu, Inkluzivního kapitalismu či systému ESG.
Tolik stručně k některým rozdílům mezi dvěma modelovými podobami korporátně socialistických koalic. Hloubavý čtenář jistě najde i řadu dalších rozdílů. A rozdíly lze samozřejmě nalézt i mezi uváděnými předválečnými koalicemi v Německu a Itálii. Jejich vyčerpávající popis ale není v ambicích, ani v možnostech této série článků.
Na závěr ještě poznamenám, že korporátně novosocialistické koalice nejsou jedinými koalicemi mezi socialisty a velkým kapitálem, které dnes na Západě vznikají. V řadě zemí vidíme i vznik zvláštních koalic civilizačně, patrioticky či dokonce antisocialisticky zaměřeného velkého kapitálu se socialisty starosocialistického i nacionalistického či civilizacionistického ražení. Tyto odlišné koalice mezi sebou vedou zuřivé zájmové i ideové boje, nebo se naopak kompromisně spojují. Oligarchizovaná politika četných zemí se tak často redukuje jen na otázku, která z těchto koalic bude dominovat. Korporátní socialismus je v řadě zemí trvale udržován nezávisle na tom, jak dopadnou volby – i když ty mají vliv na jeho konkrétní podobu i toky veřejných financí.Zajímavou záležitostí je i rozporuplný postoj korporátních novosocialistů ke zvláštnímu druhu korporátního socialismu v dnešní Číně. Ten je specifický i tím, že jej – na rozdíl od situace na Západě – cíleně vytvořili radikální starosocialisté, a také v něm mocensky dominují na úkor korporací. Západní korporátní novosocialisté tento konkurenční čínský korporátní socialismus sice na jedné straně navenek zuřivě kritizují, neboť musejí prezentovat své „demokratické“ mimikry. Na druhé straně však k jeho četným postupům skrytě obdivně vzhlížejí. Možná není daleko doba, kdy západní obyvatelstvo bude korporátně novosocialistickými propagandisty rovněž přesvědčováno o tom, že systém sociálních kreditů i systémově uvědomělá cenzura jsou ty nejmodernější a nejpokrokovější věci na světě. Radikální křídlo novosocialismu, četní kazatelští oligarchové i „progresivní“ korporátní média k tomu ostatně mají již viditelně nakročeno. Korporátně socialistický koaliční systém tak i ve své nové verzi na dnešním Západě opět začíná odhalovat svoji tragickou podstatu.
