Nové spojenectví velkých korporací se socialisty přináší likvidaci střední třídy
Při pohledu na drancování zdrojů středních příjmových vrstev, které dnes v řadě západních zemí provádějí zvláštní koalice velkých kapitálových korporací a nových „moderních“ socialistů, si nelze nevšimnout, že se na Západ vrací éra korporátního socialismu. To jest období, v němž se některé korporace těsně spojují s některými socialisty a v němž jejich mocné spojenectví opět začíná budovat tento zvláštní degenerativní druh socialismu. Naruby obrácený socialismus, v němž jsou zdroje vybrané socialistickým přerozdělovacím státem od mas chudší populace používány k dotování zisků nejbohatšího koaličního kapitálu.
Současná těsná spojenectví řady velkých kapitálových hráčů se socialisty na Západě mají řadu shodných rysů se svými nejvýraznějšími a zatím nejtragičtějšími předchůdci – předválečnými korporátně socialistickými koalicemi v některých evropských zemích. Shodných prvků, které vyplývají z podstaty korporátně socialistického koaličního systému a jeho vrozených totalitních tendencí. Zároveň však vykazují i řadu rysů, kterými se od nich výrazně liší. Tyto skutečnosti, a zvláště pak nový charakter do dnešních koalic zapojeného dějinně nového křídla socialistů – pro které raději používám vývojový název novosocialisté (noví socialisté), než nepřesné termíny nová levice, moderní socialisté, woke progresivisté, neomarxisté, kulturní marxisté či levicoví liberálové – mě vedou k tomu, že tuto novou expandující podobu korporátního socialismu na dnešním Západě nazývám korporátním novosocialismem.
V dnešním prvním díle čtyřdílné série článků o současné expanzi korporátního novosocialismu na Západě popíši způsob vzniku i obecnou podstatu systému korporátního socialismu. Následující druhý článek bude věnován především specifickému zástupnému korporátně socialistickému progresivismu. Ve třetím článku popíši změnu aktérů i zvláštnosti současného korporátního novosocialismu. A ve čtvrtém článku pak podrobněji rozeberu tři tendence, jimiž se dnešní západní korporátní novosocialismus výrazně liší od svých předválečných předchůdců.
Vznik a podstata systému korporátního socialismu
Korporátní socialismus, který lze pojmenovat i jako oligarchický, miliardářský, velkokapitálový, klientelistický či podnikatelský socialismus, je zvláštní socialistický ekonomicko-politický systém či hospodářsko-politický řád, v němž se na budování jednoho z druhů socialismu podílí spolu s jedním křídlem socialistů nadšeně i některý největší soukromý kapitál. Ten se na Západě postupně koncentroval i do velkých kapitálových korporací. Mnohé korporace i četní oligarchičtí miliardáři socialisté v tomto zvláštním degenerovaném socialistickém systému využívají socialisty stvořený přerozdělovací a intervenční stát ve svůj prospěch a stávají se koaličními budovateli nového korporátně socialistického ráje, vychovateli loajálního korporátně socialistického člověka, zaměstnavateli korporátně socialistické avantgardy, donátory koaličních socialistů a někdy i stranickými socialisty. Za to jim spolupracující socialisté poskytují garanci vlastnictví jejich kapitálu, řadu antitržních konkurenčních výhod, státem a obyvatelstvem financovaný růst jejich majetků, volnost monopolního drancování zdrojů obyvatelstva i veřejných rozpočtů a často i masový imigrační přísun levnější pracovní síly či nepracujících spotřebitelů – kteří jsou ovšem mnohdy zároveň i novou revoluční či politickou silou příslušných koaličních socialistů.
Pro pochopení způsobu vzniku i zvláštností tohoto zdegenerovaného a majetkově elitářského socialistického systému, který expandoval v některých průmyslových zemích Evropy již v předválečných letech minulého století a jenž se dnes ve zvláštní korporátně novosocialistické podobě opět expanzivně vrací na řadu míst Západu (Českou republiku nevyjímaje), si je třeba uvědomit některé skutečnosti vývoje moderního západního socialismu.
Především pak ten fakt, že klasický moderní západní socialismus, který se v 19. století vyprofiloval většinově jako kolektivistické hnutí obhajující zájmy zaměstnaneckých tříd vůči vlastníkům kapitálu a jenž od 20. století ve svých četných podobách dominantně spoluurčuje ekonomiku, politiku i ideologii Západu, vyprodukoval v dosavadní západní praxi dva dlouhodobě existující ekonomicko politické systémy. Oba tyto systémy svým vlastním způsobem a intenzitou demontují systém liberálního tržního kapitalismu a nahrazují jej různými podobami státního ekonomického intervenčního dirigismu a rovnostářsky přerozdělovacího sociálního státu. Každý z těchto socialistických systémů přitom přistupuje k existenci soukromých kapitálových korporací jiným způsobem.
Marxisticko komunistický a umírněně socialistický systém jsou si blízko
Za prvé je to systém radikálně socialistický (marxisticko komunistický), jehož cílem bylo úplné majetkové vyvlastnění kapitálu a antitržní plánovité řízení výroby i přerozdělování. Tento dirigistický socialistický systém, který ve 20. století uvedly ve východní části Evropy do praxe marxistické komunistické strany a jenž dává absolutní moc stranické a státní byrokracii, tak vesměs přináší zestátnění soukromých kapitálových korporací. Tento systém tedy vznik korporátního socialismu vylučuje, i když i v něm mají velké zestátněné podniky vlivné postavení.
Za druhé je to pak systém umírněně socialistický, který se soustřeďuje na umírněnější povýrobní rovnostářské přerozdělování i na budování masivního byrokratického sociálního a intervenčního státu a samotnou produkci stále ještě nechává na více či méně intervenčně deformovaném tržním kapitalismu. Tento systém, který je zaváděn umírněnějšími socialistickými stranami, velké soukromé kapitálové vlastnictví většinou zachovává. V tomto hybridním – částečně tržně i vlastnicky liberálním a částečně dirigisticky socialistickém – systému tedy velký kapitál a socialisté koexistují.
(Někteří socialističtí autoři kriticky zvýrazňují zbylé tržně kapitalistické prvky tohoto systému a nazývají jej státním kapitalismem. Z hlediska ekonomického liberalismu jde však jednoznačně o systém umírněně socialistický a země, které jej zavedly, žijí z pohledu liberála v umírněném socialismu. Rovněž tzv. systémové politické strany, které jej udržují v chodu a většinou i prohlubují jeho socialistické rysy – tj. vysokou míru přerozdělování a intervenční antitržní zásahy – jsou z liberálního pohledu umírněně levicově socialistické. A to přesto, že někdy samy sebe socialisty nenazývají).
Tento umírněně socialistický systém, který se různým frakcím umírněných socialistů – i po krachu marxistického systému – podařilo od 20. století postupně prosadit v řadě podob prakticky ve všech západních zemích a který na Západě (a zvláště v Evropě) postupně pohřbil systém poměrně liberálního tržního kapitalismu 19. století, tak obsahuje vždy nějaké prvky korporátního socialismu. Záleží ovšem samozřejmě na tom, jakým způsobem v něm koexistence umírněných socialistů a velkého korporátního kapitálu probíhá a jak zásadně je tak touto koexistencí celkový systém ovlivněn. Vývoj přitom ukázal, že tato koexistence může mít zhruba tři základní vztahové varianty.
V první variantě jsou umírnění socialisté vůči velkým korporacím poměrně nepřátelští a snaží se je částečně zestátnit či usměrnit. Tato varianta se hojně prosazovala v řadě západoevropských států v poválečných desetiletích, kdy zde radikální vyvlastňovací marxismus ještě výrazně ovlivňoval i četné umírněné socialistické strany.
Ve druhé variantě zaujímají umírnění socialisté vůči velkokapitálovým korporacím více či méně neutrální vztah. V případě hrozby jejich krachu se je však snaží antitržně zachránit. Jejich krach by totiž přinesl velkou nezaměstnanost či likvidaci zaměstnaneckých úspor. Tato varianta, která již obsahuje výrazné zárodky korporátního socialismu, se na Západě často prosazovala okolo přelomu tisíciletí.
Obě tyto varianty stále ještě relativně oddělené koexistence umírněných socialistů a velkého kapitálu – i jejich vzájemného hlídání – více méně zachovávají základní rysy systému umírněného socialismu. Zachovávají i základní filozofický trend moderního socialismu k větší či menší míře majetkového rovnostářství. Vzhledem k relativně oddělené politické moci jsou rovněž poměrně příznivé pro politickou demokracii a umírněné socialistické strany si v nich většinou zachovávají sociálně demokratický charakter.
Velký kapitál podporuje přerozdělování ve svůj prospěch
Ve třetí vztahové variantě pak dochází k degenerativnímu zlomu ve vývoji systému umírněného socialismu a zároveň i k zásadnímu obratu v majetkové rovnostářské filozofii socialismu. Některý velký kapitál totiž dospěl k tomu, že masivní intervenční přerozdělování praktikované umírněnými socialisty mu může přinést větší zisky než zbylý liberální volný trh, a proto se začíná s vybranými socialisty koaličně spojovat a jejich intervenční přerozdělování podporovat a patřičně korupčně přesměrovávat ve svůj prospěch. Příslušné velké korporace a socialisté tak v sobě nacházejí zalíbení a vytvářejí těsnou koalici, která kompromisně spojuje zájmy obou aktérů. A která zajišťuje zapojenému velkému kapitálu zisky garantované socialistickým přerozdělovacím intervenčním státem a koaliční socialistické nomenklatuře recipročně korupční finanční vzestup. Velký kapitál v tomto směru rovněž podporuje expanzi socialistické byrokracie a jak uvedu v příštím navazujícím článku – i specifický zástupný korporátně socialistický progresivismus.
Jak socialistická byrokratická nomenklatura, tak mnozí velkokapitáloví aktéři přitom mají vrozené mocenské i zájmové ambice. Jejich těsné propojení proto v této třetí variantě nezřídka vyúsťuje do vzniku korporátně socialistické politické strany usilující o dominantní vládu. Případně pak do přeměny umírněně socialistických stran na strany korporátně socialistické či do vzniku koalic korporátních a socialistických stran. Tyto mocné strany či koalice opouštějí politický liberalismus i názorovou pluralitu a snaží se budovat vůdcovský politický systém s masivní cenzurou, jehož úkolem je dlouhodobě totalitně prosadit ziskové zájmy příslušného velkého kapitálu i zájmy zapojené frakce socialistů. Jejich finanční, politická a mediální síla pak zajišťují, že systém je podporován ovládnutou státní byrokracií, placenými úderkami a monopolizovanou mediální a uměleckou frontou.
korporátní socialisté se stávají zásadní monopolizující i totalizující silou
Korporátní socialisté se tak stávají zásadní monopolizující i totalizující silou ekonomického, sociálního, politického, mediálního i kulturního života a hybridní systém umírněného socialismu se degenerativně vyvíjí do své nové ekonomicky antitržně radikálnější i politicky totalitnější podoby – zvláštního degenerativního radikálně socialistického systému – korporátního socialismu s výrazně totalitními politickými tendencemi.
V této třetí vztahové variantě se tak ze systému umírněného socialismu vyvíjí zvláštní nový radikální a totalizující socialistický systém, který se po ekonomické stránce nechová ani liberálně tržně, neboť v něm zisky koaličního velkého kapitálu nejsou primárně závislé na konkurenčním tržním výkonu, jako tomu bylo v systému liberálně tržní ekonomiky i v liberálnější verzi umírněného socialismu. Ale na proklamaci spolupracujícími socialisty žádaného specifického „socialisticky progresivistického“ postoje a z něj vyplývajících dotačních, zakázkových, úvěrových, daňových, cenových, investičních, monopolních a dalších koaličními socialisty poskytovaných antitržních výhod. Zapojený velký kapitál se tak mění z tržního podnikatele na socialisticky řečnícího čerpače antitržních výhod. A zároveň se tento systém nechová ani klasicky socialisticky, neboť zapojení socialisté v něm dělají spolupracujícímu velkému kapitálu obslužnou organizaci nejen pro zajišťování státem různě dotovaných masivních zisků, ale dokonce i pro likvidaci neprotěžované konkurence.
Tím tito socialisté zároveň paradoxně podporují další akumulaci majetků koaličního kapitálu, umělou monopolizaci ekonomiky, vytvoření úzké vrstvy dotovaných kapitálových oligarchů socialistů, elitářské rozevírání majetkových nůžek mezi touto vrstvou a zbytkem populace, a tudíž i absolutní či relativní pauperizaci chudších zaměstnaneckých i soukromě podnikajících vrstev – i když části těchto vrstev jsou někdy zajišťovány loajalitou podmíněné omezené a zčásti rovnostářské příjmy. Korporátní socialisté tak výměnou za určité omezené jistoty tyto vrstvy zcela ovládají a často i záměrně fanatizují.
Korporáty vyhlašují závazné ekonomické plány
Korporátní socialismus tedy ekonomicky levicově výrazně deformuje zbytky volného trhu v systému umírněného socialismu, čímž se v ekonomické oblasti dostává ještě více nalevo od trh méně regulujících umírněných socialistů a přibližuje se v tomto směru k ekonomicky krajně levicovým marxistickým komunistům. Masivní byrokratický dotační ekonomický socialismus, který korporátní socialisté zavádějí, má řadu shodných rysů s centrálním plánováním marxistických komunistů. Korporátní socialisté dokonce po vzoru komunistů vyhlašují „závazné“ ekonomické plány a státní megalomanské investiční projekty. Ale zároveň tento systém podporuje růst zapojeného velkého soukromého vlastnictví i jeho zisků, čímž se v druhém základním pilíři tržní ekonomiky, vlastnických otázkách, naopak dostává napravo od původních umírněných socialistů. A tím více pak i vyvlastňovacích komunistů. Krajně levicové socialistické dotační plánování a mohutný socialisty stvořený přerozdělovací intervenční stát jsou tak v tomto zdegenerovaném socialistickém systému využity zapojeným velkým kapitálem k pravicovému nárůstu jeho majetků i zisků, k drancování veřejných financí, k monopolnímu ožebračování populace i k likvidaci neprotěžované konkurence. Absence státní antimonopolní politiky i státem organizované přesuny majetků neprotěžovaného kapitálu k protěžovanému koaličnímu kapitálu proto patří k poznávacím znakům každého korporátně socialistického systému.
Tím vším pak zapojený velký korporátní kapitál i četní miliardáři socialisté nejen devastují zbylé prvky tržní ekonomiky v hybridním systému umírněného socialismu, ale zároveň i zcela zrazují ideologii klasického ekonomického, politického i názorově pluralitního liberalismu, která mnohdy zásadním způsobem přispěla k jejich zrodu. Zatímco zapojení koaliční socialisté svým služebným postojem ke koaličnímu velkému kapitálu zároveň zrazují a obracejí naruby původní ideologii klasického socialismu, z níž byli sami zrozeni.
K věci lze na tomto místě dodat, že korporátně socialistická politická dominance nemusí mít pouze drastickou totalitní podobu, jakou známe z předválečné Evropy. Vůdčí totalitní role korporátních socialistů může být prosazována i sofistikovanějšími, zdánlivě demokratickými cestami. Pro ovládnutí veřejné i politické scény totiž mnohde stačí, aby „levicově socialistický“ velký kapitál skoupil většinu mediální sféry. Fronta korporátně socialistických propagandistů pak zařídí umlčující dehonestaci každého, kdo by se chtěl systému vzepřít.
K hlavním ideologickým potížistům, které je třeba umlčet, přitom patří za prvé klasičtí liberálové, kteří kritizují korporátní socialisty zprava a považují je za další socialistickou přerozdělovací intervenční levici. A za druhé pak zbylí nezkorumpovaní socialisté, kteří kritizují korporátní socialisty zleva a mají často tendenci je nazývat „krajní pravicí“.
