Jak ohlupit obyvatelstvo pokrokem?
V první části čtyřdílné série článků o současné expanzi korporátního novosocialismu na Západě jsem popsal společné rysy korporátně socialistických systémů, které všechny vznikají těsným koaličním spojením některých velkých kapitálových korporací a jednoho z křídel socialistů. V následujícím pokračování se budu věnovat především zástupnému výdělečnému korporátně socialistickému progresivismu.
Velkým pomocníkem většiny korporátně socialistických koalic při jejich systémovém drancování veřejných zdrojů je jejich zástupný progresivismus. Ten má jeden charakteristický rys. Jeho hlavním cílem je vyhnout se klasickým socialistickým kolektivistickým snahám o majetkové rovnostářství, neboť zisky koaličního kapitálu vždy ohrožují. A místo nich se snaží fanatizovat populaci jinými kolektivisticky pokrokářskými stmelovacími tématy, která tyto zisky neohrožují, ale naopak je ještě více generují. Pokrokuchtivé masy jsou pak často natolik zapáleny tímto zástupným progresivismem, že si nevšimnou vlastního zdrojového vysávání či znevolňování. Nebo je dokonce „pokrokově“ vyžadují.
Výdělečný fanatický korporátně socialistický progresivismus
Ústřední místo v tomto směru obvykle hraje druhá základní kolektivistická otázka moderních západních dějin – otázka národní – kterou většina korporátně socialistických koalic velmi nebezpečně záměrně rozdmýchává. A to směrem k radikálnímu nacionalistickému socialismu, jenž vyvolává euforii z národního či státního kolektivismu. Tento druh progresivismu, který upřednostňuje vlastní obyvatelstvo a často vydělává kapitálu jeho agresivní expanzí, dominoval v korporátně socialistické předválečné Evropě. Jeho tragickým výsledkem byly války mezi národy či státy. Nebo naopak vede k radikálnímu internacionalistickému socialismu, který vyvolává euforii z všelidského kolektivismu a boje „lepších, inteligentnějších a pokrokovějších lidí“ proti vlastnímu hloupému zaostalému nacionalistickému obyvatelstvu. Tento druh progresivismu, který upřednostňuje okolní obyvatelstvo a zajišťuje koaličnímu kapitálu zisky z masové imigrace, dominuje na dnešním korporátně novosocialistickém Západě. Směřuje cíleně k libanonizaci Západu, k občanským válkám a k reaktivní radikalizaci tribalistického nacionalismu.
Mnohdy jsou využita i další konzervativní či naopak antikonzervativní kulturní témata. Přičemž platí, že předválečný korporátní socialismus inklinoval ke kulturnímu konzervativismu. Zatímco současný korporátní novosocialismus prosazuje typicky novosocialistická antikonzervativní kulturní témata (podrobněji v příštím článku). V posledních desetiletích je rovněž využívána pro koaliční kapitál pohádkově výnosná novosocialistická radikální „zelená“ agenda.
Progresivistické boje v systémech korporátního socialismu jsou tak záměrně mediálně směrovány na osu střetů pravicových nacionalistů proti levicovým internacionalistům či pravicových kulturních konzervativců proti levicovým antikulturním pokrokářům. Zatímco klasický pravolevý ekonomický střet mezi ekonomickými liberály a socialisty o způsob produkce, rozdělování a úlohu státu je cíleně marginalizován. Řada korporátně socialistických ideologů dokonce tvrdí, že tento střet již na Západě vymizel. V západní politice jde podle nich již pouze o to, kteří „neideologičtí manažeři“ budou sílící levicové socialistické transfery správnějším kapitálovým směrem řídit. Jinými slovy, k jakým soupeřícím kapitálovým skupinám se veřejné zdroje dostanou. Tyto boje velkokapitálových skupin o veřejné zdroje jsou veřejnosti předkládány jako „hodnotový“ střet mezi dobrem a zlem, či mezi pokrokem a zpátečnictvím. V řadě západních zemí tím vzniká situace, že ať obyvatelstvo volí nadšeně jakoukoliv mediálně nabízenou koalici, vždy nakonec stejně skončí pod knutou korporátně socialistického systému. Vítězná kapitálově socialistická koalice pak jen novým směrem a mnohdy i s větší intenzitou pokračuje v jeho ožebračovaní a znevolňování ve svůj prospěch. Česká republika posledních desetiletí toho ostatně je, a evidentně ještě dlouho bude, ukázkovým příkladem.
Zapojení do tohoto revolucionářství zároveň dostává koaliční kapitál do exkluzivní situace, v níž se z tradiční pozice socialisty opovrhované reakční a hrabivé síly stává opěvovaným socialistickým soudruhem a někdy i bizarním kazatelem kolektivistického altruismu. V tomto systému totiž může pohádkově vydělávat a zároveň moralisticky kázat, což četné miliardáře socialisty uvádí do stavu mesianistického vytržení. Není proto divu, že je tento progresivismus zhusta fanatizován korporátně socialistickými médii. Že plodí celé zástupy oligarchů socialistů, kteří terorizují jimi drancované obyvatelstvo kázáními o uskromnění, lásce či pokroku. Že je rozdmýcháván dotovanými bojůvkami. A že demagogické sekernictví řady jeho propagandistů si často v ničem nezadá s fanatismem věrozvěstů marxistického komunismu. Štvavá dikce četných „progresivních“ korporátních médií proto velmi připomíná dikci marxistických médií.
Korporátní socialismus tak přinesl na Západ nové dějinné paradigma. Některý velký kapitál začal milovat některé socialisty a někteří socialisté začali milovat některý velký kapitál. Společně kážou plebsu o tom, jak se stát novým, lepším, korporátně socialistickým člověkem. Osobou, která radostně souhlasí se svým znevolňováním a vysáváním směrem k velkému kapitálu a socialistické nomenklatuře. A pokud se tomu zpátečnicky vzpírá, je antisocialistickým protisystémovým extrémistickým živlem, kterého je třeba sledovat, umlčet a převychovat (v lepším případě).
Korporátní socialismus jako absolutní degenerace socialismu
Jak jsem již naznačil, vznik korporátního socialismu zároveň přináší i absolutní degeneraci systému umírněného socialismu, z něhož se vyvinul. Základním deklaratorním cílem tohoto systému totiž bylo stírat velké majetkové rozdíly, které generuje liberální tržní kapitalismus. Nakonec však tento systém zdegeneroval do podoby, která naopak nutí chudší vrstvy masivně socialisticky přispívat na zisky koaličního kapitálu i socialistické nomenklatury. Sociální a majetkové rozdíly tak ještě více zvětšuje. Vzniká tak pro socialismus degenerativní situace, kdy část socialistické levice bojuje s pomocí levicových prostředků za pravicové bohatnutí levicově řečnícího velkého kapitálu. Přičemž je evidentní, že mnohý velký kapitál by bez svého přisátí na socialistické penězovody velkým kapitálem ani nebyl a ve skutečné liberálně tržní ekonomice by zkrachoval.
Uvedená degenerace je přitom zřejmě nejviditelnější při ekonomických krizích. Zatímco v tržně kapitalistických systémech přinášely krize vždy krachy zasaženého kapitálu a pročištění ekonomiky, v korporátně socialistickém systému „krizí zasažený“ koaliční kapitál za pomoci socialistických intervencí často naopak ještě více bohatne. Zatímco masy obyvatelstva, které mu na to povinně socialisticky přispívají, za odměnu v důsledku jeho souběžných monopolistických cenových praktik často naopak dále drasticky chudnou – a zároveň krachuje i neprotěžovaná konkurence. Socialisty tolik vychvalovaný intervenční stát přitom k těmto jevům mlčí, rezignuje na jakoukoliv antimonopolní politiku a dokonce se nestydí vymýšlet, jak chudnoucí obyvatelstvo ještě více daňově zatížit, aby měl prostředky na další protěžování koaličního kapitálu a socialistické nomenklatury.
Zřejmě vrcholný bod degeneračního úpadku umírněného socialismu směrem ke korporátnímu socialismu nastává v okamžiku, kdy se sami socialisté stávají tajnými podnikateli a zajišťují si výhody pro své firmy skryté v daňových rájích. Sami se tedy stávají státem tajně dotovanými solárními a dalšími barony. V tomto momentu tito socialisté zahazují i poslední zbytky socialistického idealismu a stávají se jen organizovanou mafií.
Korporátní socialismus tak mnohdy vytváří větší elitářské rozdíly mezi úzkými oligarchickými vrstvami a masami chudšího plebsu, než by byl kdy schopen vytvořit všemi socialisty tolik kritizovaný „asociální a elitářský“ liberální tržní kapitalismus.
Koaliční socialisté navíc obracejí naruby i postoj klasického socialismu k velkému kapitálu. Ze socialistů, kteří jej tradičně nesnášeli a hlídali, se tak vyvinuli socialisté, kteří vybrané velkokapitálové vrstvy naopak zbožňují, chrání, nechávají se jimi hostit, korumpovat, chválit, vyznamenávat, zaměstnávat, financovat, vychovávat a připravovat na funkce v jejich firmách či institutech, zabezpečují likvidaci jejich konkurence a dokonce jim dělají naháněče levnější pracovní síly na úkor dosavadních zaměstnanců.
Uvedená degenerace systému umírněného přerozdělovacího socialismu směrem ke korporátnímu socialismu je přitom nepřekvapivá, neboť předpoklady pro tento vývoj jsou položeny v samotných základech umírněného přerozdělovacího socialismu i v budování jeho vždy korupčního byrokratického státu. Pravděpodobnost, že tento systém nakonec korupčně zmutuje ve prospěch velkého kapitálu a socialistické nomenklatury, je vždy velmi vysoká. Ostatně stejně tak, jako je v základech radikálního marxismu založen zákonitý vývoj k absolutní a podobně korupční vládě státní a stranické byrokracie.
Osudová rizika korporátního socialismu pro své aktéry
Vzájemně výhodný vztah ovšem přináší pro oba aktéry i některá osudová rizika. Na straně jedné ústí ve zmíněnou degeneraci zapojených socialistů. Na straně druhé znamená i hazardní politiku kooperujícího velkého kapitálu, neboť tento těsnou spoluprací s jakýmikoliv socialisty vždy vstupuje na tenký led, který se může prolomit i pod ním samým.
I v korporátně socialistické koalici zapojení socialisté, kteří příslušnému kapitálu připadají zkorumpovaní, využitelní a které si i sám vychoval a dosadil do funkcí a svých médií, totiž po společném dosažení politické dominance se mohou začít v koalici zradikalizovat a začít vyvlastňovat či řídit svého donátora. Což je ostatně přesně situace, která nastala v korporátně socialistických koalicích v předválečné Evropě a jejíž nástup vidíme na Západě zřetelně i v současných korporátně novosocialistických koalicích.
Totalizující systém korporátních socialistů má v sobě vždy zabudovánu možnost následného přechodu buď k velkokapitálové, nebo naopak k socialistické antikapitálové diktatuře. A to přesto, že spolupracující kapitál má bohorovný pocit, že své socialistické soudruhy korumpuje a ovládá. I pro tento systém proto někdy může platit známé konstatování marxistického bolševika, že kapitalisté nám prodají i oprátku, na níž je poté oběsíme.
I dnešní Evropa je nakonec svědkem úspěšných snah novosocialistů o antikapitálovou diktaturu. Tak dlouho se zde četné průmyslové korporace těšily na socialistické dotace a pěly fanaticky progresivistickou píseň s mocným radikálně zeleným křídlem novosocialismu, až se jim situace zcela vymkla z rukou a jejich soudruhy, zelenými euronovosocialisty, byla schválena v rámci cílené deindustrializace Evropy jejich likvidace. Nadšené korporace totiž evidentně vůbec nebraly v potaz, že cílem jimi sebevražedně podporovaného radikálně zeleného křídla novosocialismu je vrátit Evropu k prvobytně pospolnému asketickému primitivismu. V tom už ovšem korporátní masové produkce nebude třeba.
