Řekni, kde ti naši Němci jsou?
Jestlipak víte, kolik Němců, respektive kolik občanů hlásících se k německé národnosti, u nás žije? Asi to netrefíte, v současnosti je jich něco přes 20 tisíc. Historie německého osídlení a odsídlení budiž poučná v dnešní době diskusí o imigraci, emigraci, integraci a asimilaci… prostě o soužití různých národů.
I když připustíme, že kategorie národnosti byla při sčítání dobrovolně vyplnitelná, a tedy ne všichni Němci u nás v období první republiky, případně před jejich odsunem po roce 1945, byli sečteni, jejich počet ve 30. letech minulého století i tak dosahoval v Čechách a na Moravě více než 3 100 000 osob. A blížil se tak třetině všech obyvatel.
Většina českého pohraničí byla v té době zcela německá. Byly to např. Krkonoše, Jizerské hory, Krušné hory a rovněž německá byla prakticky celá Šumava. Ve městech byly německé nápisy na ulicích, ke koupi byly prakticky jen německé noviny, biografy hrály hlavně německé filmy s německými dialogy a lidé mluvili pouze německy. A podobě tomu bylo i na severu Moravy a ve Slezsku, tedy např. celé Jesenicko a nejinak také u rakouských hranic na jižní Moravě.
Například dnes prezentované české lázeňské trojměstí v západních Čechách, Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, bylo výrazně německé. Podíl Němců na celkovém počtu obyvatel se zde pohyboval na téměř 90 procentech. V okolí těchto měst bylo německých obyvatel ještě mnohem více, v mariánskolázeňském okrese to bylo přes 95 % a v okolí Karlových Varů byly Čechů jen 3 procenta. Stejně tomu bylo i na severu, na území dodnes světoznámého sklářství. I zde se podíl Němců pohyboval kolem 90 procent, jak ukazují data z okresů Česká Lípa (93,3 %), Jablonec nad Nisou (87,7 %) či Nový Bor (91,1 %).
Na Moravě se jednalo zejména o Jesenicko a Bruntálsko, konkrétně např. v té době soudní okresy Albrechtice, Bruntál, Javorník, Osoblaha, Vidnava a další, kde žilo 95 procent obyvatel německé národnosti. Souhrnně lze konstatovat, že ve Slezsku, kam tato oblast patřila, bylo Němců podílově nejvíce ze všech českých zemí. Na jižní Moravě začínalo kompaktnější německé osídlení u hranic s Rakouskem. Počínaje na západě Slavonicemi, až po Mikulov na východě. Počet Němců zde překračoval polovinu všeho obyvatelstva, přičemž v řadě míst byl ještě výrazně vyšší, např. v Mikulově či Znojmě.
Obě národnosti žily více méně odděleně, o dnešním módním multikulturalismu nebylo v té době ani vidu, ani slechu. Na řadě míst Češi představovali jen státní zaměstnance, v žádném případě se nejednalo o české starousedlíky.
Skladba obyvatel v době první republiky a po konci války v roce 1945 vycházela z téměř osmisetleté historie soužití Čechů a Němců na území Čech a Moravy. Němci, ale i osoby jiných národností, se na našem území začali poprvé objevovat zejména ve 13. století, a to díky Přemyslu Otakaru II., který Němce zval především ke kolonizaci tehdy nepřístupných pohraničních oblastí. Od té doby se traduje Palackého trefné vyjádření o neustálém stýkání a potýkání českého a německého živlu v českých zemích. Z německých pramenů máme i první přibližné číslo o počtu Němců o nás. Pro období kolem roku 1300 mohla být zhruba jedna šestina z přibližně 1,5 milionu obyvatel českých zemí německého původu, a to v mnoha případech již ve druhé či třetí generaci. A pak už v různých peripetiích vzájemného soupeření obě národnosti na tomto území koexistovaly. Výrazně protiněmecký ráz měla např. doba husitská, k dalšímu přílivu německých kolonistů k nám došlo po třicetileté válce a pak ještě v 18. století.
V polovině 19. století se už objevují první kvantitativní údaje, ukazující na relativně přesných číslech, jaký byl vzájemný poměr Čechů a Němců v českých zemích. Absolutní čísla jsou výmluvná: v polovině 19. století žily v českých zemích 3 930 000 Čechů a 2 200 000 Němců, samozřejmě s výraznými územními rozdíly. Uvedený poměr zůstává dlouhodobým údajem, platným zhruba celé jedno století. Nejméně Němců bylo na Moravě, zhruba kolem jedné pětiny. V Čechách představovali zhruba jednu třetinu obyvatel a nejvyšší podíl německých občanů byl ve Slezsku, téměř dvoupětinový, ale k nim je zapotřebí připočítat ještě silnou polskou populaci. Absolutně v roce 1939 žily v českých zemích 3,17 mil. Němců, za protektorátu se jejich počet zvýšil až ke 3,5 milionu, v roce 1945 opět klesl ke 3 milionům.
Pak nastal nucený odsun Němců. Již název tohoto aktu ukazuje na protikladné hodnocení u nás a v Německu. Zatímco německý postoj je s drobnými nuancemi stále neměnný, u nás se modifikuje a mění. Slovo „vyhnání“ není dnes již tabu a řada publicistů je používá. Princip kolektivní viny, který byl při pohledu na naše Němce jednoznačně použit, není obhajitelný a je s dnešním odstupem různě omlouván a vysvětlován. Nejčastěji jako rozhodnutí velmocí, odčiněním napáchaných válečných zločinů Němců, vzdutou nenávistí Čechů po válce, tlakem komunistů na toto řešení, apod. Velmi aktivní byl i prezident Edvard Beneš, který mluvil např. o nekompromisním likvidování Němců: „Naším heslem budiž definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky i politicky.“
Tak zvaný divoký odsun Němců byl spojen s mnoha násilnostmi a trval zhruba od května do září 1945, po kterém následoval s ohledem na podpis Postupimských dohod již velmocemi organizovaný odsun, zahájený v lednu 1946. Další, již menší počty Němců byly vysídleny ještě v roce 1947.
Divoký odsun se týkal zhruba 650 tis. osob, organizovaný 2,1 milionu Němců. Na konci roku 1947 bylo vysídleno dohromady zhruba 2,8 až 2,9 milionu Němců. Zbývající počet Němců, kteří zůstali v českých zemích, se pohyboval kolem 180 tisíc. Uvedená čísla jsou jen odhady. Přesné počty pocházejí ze sčítání lidu v roce 1930: k německé národnosti se tehdy hlásily 3,07 mil. osob, 29,2 % z celkového počtu obyvatel. O 20 let později, v roce 1950, bylo osob německé národnosti napočítáno 160 tisíc, tedy 1,8 procenta.
k německé identitě se občané mohli přihlásit až po roce 1989
S tímto zpočátku jen trpěným zbytkem Němců (státní občanství např. obdrželi až v roce 1953, přičemž ho museli přijmout povinně) to pak šlo již jen z kopce. Podstatný vliv měl především trvale existující tlak na asimilaci a nezanedbatelná byla jejich velmi nepříznivá věková skladba. Spolu s dalšími vlivy to vedlo k tomu, že se jejich počet výrazně snižoval. V roce 1970 se k německé národnosti hlásil jen 81 tisíc lidí. Vliv na jejich další pokles mělo vystěhování do Spolkové republiky Německo v 70. letech a pokračující omezení, nutící k asimilaci s českým většinovým obyvatelstvem. K německé identitě se mohli přihlásit až po roce 1989, ale to vzhledem k přerušení kontinuity moc nepomohlo. V roce 2001, kdy se stala národnost dobrovolnou otázkou, se přihlásilo k německé 39 tis. osob. Při posledním sčítání v roce 2021 bylo s německou národností sečteno zhruba už jen 25 tisíc lidí. Procentě se na celkovém počtu obyvatelstva podílejí sotva dvěma desetinami procenta. Odhady počtu osob s německými kořeny se pohybují mezi 40 až 60 tisíci. Od roku 1945 se jedná o druhou až třetí generaci zde žijících Němců. Nemožnost nebo jen malá příležitost učit se Německy vedla k tomu, že dnes řada Němců a lidí hlásící se k německé menšině neumí vůbec německy. Tristní stav této menšiny vedl dokonce před několika lety k tomu, že při úřadu vlády vznikla skupina, která ve spolupráci s FF UK řešila, jaká opatření přijmout, aby tato menšina nezanikla docela.
Podívejme se ještě krátce za odsunutými Němci. Dvě třetiny z nich, zhruba 1,5 mil. osob, směřovalo do americké zóny, pozdějšího západního Německa, zejména do Bavorska a částečně do Hesenska. Zbývající třetina, přibližně 800 tis. lidí, se dodnes nachází hlavně v Sasku. Přesídlenci prošli, v obou místech svého umístění odlišně, velmi složitými peripetiemi, spojenými s jejich začleňováním do německého prostředí ve vlastním státu. Dnes žije v celém Německu okolo 3 milionů potomků druhé a třetí generace vysídlenců z Čech, ale jsou také ve Velké Británii nebo Švédsku.
v bavorském Neu Gablonz je dokumentována historie Němců vysídlených z Jablonecka
Učebnicovým příkladem, jak se s vyhnáním Němci vyrovnávali, je příběh místa Neu Gablonz v Bavorsku. Dnes je to samostatná část města Kaufbeuren ve středním Bavorsku. Zde se soustředili po 2. světové válce vysídlenci z Jablonce nad Nisou, kteří v dalších generacích pokračují až dosud v tradiční jablonecké výrobě skla a bižutérie. Jsou rovnocennými soupeři, především na trhu v USA, i domovskému Jablonci. Ve městě pracuje kolem 80 malých a středních provozů s bižuterní výrobou a nechybí zde ani státní odborná sklářská a bižuterní škola. V muzeu Jizerských hor (Isergebirs Museum Neugablonz) je dokumentována historie Němců na Jablonecku, zabývá se osudem německého obyvatelstva a na příkladu právě Neu Gablonz ukazuje příběh největšího soustředění vysídlenců v Německu. Je to nejvýznamnější muzeum o historii integrace vysídlených osob v Německu po roce 1945.
Socha bájného německého rytíře Rüdigera stála 16 let na horním náměstí v Jablonci nad Nisou. V roce 1945 byla coby nacistický symbol stržena, ale nezničena. Poté uskladněna v Národní galerii, odkud sochu v 70. letech odkoupili občané Neu Gablonz. Kašna s rytířem dnes připomíná vysídlencům jejich „starou vlast“ a rodný Jablonec. Při příležitosti 150. výročí založení Jablonce nad Nisou se uvažovalo o vrácení kopie sochy na původní místo. Což ale vyvolalo mezi Jablonečáky vyostřenou diskusi a k návratu bájného rytíře nedošlo.
