Proč psát o fotbalu? Je to tvrdý byznys

Až čeští fotbalisté vyběhnou k poslednímu zápasu na Euro 2021, budou mít za sebou trojí cestu z Prahy na ostrovy a dvě zpět. Z donucení! V byznysu bychom to vnímali jako nerovná pravidla.

Fotka od Damon Nofar z Pixabay

Ve sportu se to tak nebere. Nejeden sportovní svaz napříč všemi odvětvími dávno ukázal, že běžné principy, na nichž je založena západní civilizace, jsou mu cizí. Právo na spravedlivý proces, možnost přezkoumat verdikt soudem, svoboda projevu…. ani náhodou.

Zamyslel se někdy někdo, proč tomu tak je? I kdyby šlo jen o sport, bylo by to na pováženou. Ono jde navíc o byznys a ne malý. Ale hlavně se na něj dívají miliony lidí. A berou si z něj příklad.

Každé mužstvo získá za účast na Euru 2021 startovné 9,25 milionu eur. V přepočtu přes 200 milionů korun. Za vítězství přichází prémie jeden milion (samozřejmě eur), za remízu 500 tisíc. Postup do osmifinále 1,5 milionu, do čtvrtfinále 2,5 milionu, do semifinále čtyři miliony eur. Vítěz získá osm milionů, poražený pět.

Proti klubové úrovni je to pořád jen legrace. Tam se jen za účast ve skupině Ligy mistrů rozdává rovnou 15 milionů, tedy asi 375 milionů korun. Za každou výhru 5,4 milionu eur, a tak dál.

Hráči na závěrečném turnaji mistrovství Evropy hrají ale také o svá další působiště, o své smlouvy, mnohdy o přestupy. Často zmiňované Euro 1996, kde čeští reprezentanti došli do finále, vystřelilo k pohádkovým angažmá Pavla Nedvěda (Lazio Řím), Karla Poborského (Manchester United) či Radka Bejbla (Atletiko Madrid).

Kluby tohle moc dobře vědí a většinou se snaží doladit nové smlouvy či příchody posil ještě před podobnými akcemi, kde může cena hráčů stoupnout. Manažeři fotbalistů se často snaží zase o pravý opak. Stejně jako ty kluby, z nichž hráč potenciálně odchází.

Co kdyby to platilo v „normálním“ byznysu?

Představte si, že by v podnikání nějaké město nařídilo, že podnikatel, který má bydliště v jiném kraji, bude mít horší podmínky. Že v době covidu smí do své firmy jen na otočku. A to prosím Česko hlásí 35 pozitivně testovaných na 100 tisíc obyvatel v posledních 14 dnech. Za posledních sedm dní dokonce 13.

„To je nečestné a nesportovní,“ řekl by možná Mirek Dušín. Jenže od prvního vydání Rychlých šípů uteklo 82 let a pár měsíců.

Podle kusých zpráv musí reprezentanti cestovat kvůli skotským nařízením, přičemž pořadatelé odmítli protokol UEFA, údajně jako jediný ze všech pořadatelů! Přičemž ve skupině s našimi jsou – shodou náhod – Anglie a Skotsko.

Jasně, covid není legrace. Těžko si představit, že mužstvo postižené cestováním dostane speciální kompenzace od ministerstva financí pořádající země (třeba pětikilo na den). Nebo náskok 1:0. Každé řešení by mělo své nedostatky. Při výjimce pro fotbalisty by zase nadávali jiní, kterým se jí nedostalo. Ano, sport má své kladné dopady do společnosti. Kanalizaci agresivity, výzvu mladým lidem, aby nečuměli jen do tabletu ale běželi na hřiště… bohužel má i své zápory.

Jenže když si vybavíme, co se třeba dělo a děje kolem Glasgow Rangers, nebo jak se Angličani zachovali v případu Edinson Cavani, hořký pocit, že to smysl nedává, zůstane.

Je to další z mnoha vzkazů mladým lidem – v podnikání, byznysu, sportu, kdekoliv: už dávno nejde jen o geniální nápad, poctivé provedení, výkon na hřišti. Je tu ještě spousta ideologie, podivných zvýhodnění a to k tomu prostě patří. Divme se pak, že mladý člověk radši bude pokukovat po dotacích a kamarádech na správných místech než po tom, aby se něco naučil.