Orwella nečtěte. Podívejte se z okna

Univerzita v anglickém Northamptonu varuje dospělé studenty před díly světové literatury. Včetně George Orwella. Prý se v jeho románech objevují takové hrůzy, jako třeba sex nebo násilí. Jestli se tam spíš neobjevuje to, co právě žijeme.

Nejeden člověk se domnívá, že obsah románu 1984 prožíváme právě teď. Tak hrozné to naštěstí není. Ale určité totalitní prvky vidět jsou. Snímek pochází z Norimberku. Foto: Markus Spiske na Unsplash

Orwell ve svém nejslavnějším románu 1984 popsal svět šílené totalitní diktatury. To asi víme všichni. Zajímavé jsou ale detaily, jež fiktivní Oceánii charakterizují.

Řekne-li se totalita, většina lidí si vybaví období před koncem roku 1989. Není divu. Podstatné ovšem je, že politologové či filozofové tento pojem zpravidla neztotožňují s pouhou diktaturou či autokracií. Ta lidem ještě nemusí říkat, co si mají myslet, a jak žít. Pro totalitu je typické, že nějaká oficiální ideologie – a může jít opravdu o ledacos – ovládá veškerý život ve státě.

Diktatura či autokracie jsou opakem demokracie. Totalita je především opakem svobody, včetně svobody myšlení.

Nejhrůznějšími případy z minulosti jsou vedle nacismu (v menší míře i fašismu) a komunismu třeba různé systémy založené na náboženském fanatismu. Například kalvinisté v Ženevě v 16. století zakazovali lidem cukr, přikazovali jednotné účesy a oblečení, zakazovali milování i zpěv a kvůli kontrolám náboženské policie nikdo nesměl zamykat dveře. Tresty byly hrozivé, často končily smrtí.

Dnes se s něčím podobným „setkáváme“ ve zprávách o Severní Koreji, v menší míře v některých muslimských zemích. Přitom třeba Malajsie či Írán jsou relativně demokratické. V obou státech existují svobodné volby. Íránci mohou volit dokonce od 15 let.

Skutečnou moc v Íránu však podle politologů nemá ani volený parlament, ani volený prezident, nýbrž duchovní vůdce. Malajsie se i přes svůj charakter konstituční monarchie zase pravidelně objevuje na nejnižších příčkách žebříčku lidských práv.

O totalitní ideologii se nesmí pochybovat

Existuje-li totalitní ideologie, ať již vzniklá v reakci na cokoliv (nebo jako úplně účelový konstrukt), nesmí se o ní pochybovat. Diskuse je nepřijatelná! Buďto se za ní stíhá policejně a soudně (jako to známe u diktatur), nebo vyloučením daných osob z veřejného a profesního života (což je typické pro demokracii). Leckdy dokonce podobně jako italský fašismus požere své původní tvůrce. Protože se s mocí názorově rozešli.

O Green Dealu se prostě pochybovat nesmí. Stejně jako o hyperkorektnímu vztahu k genderu, rasismu a bůhví čemu dalšímu. Totéž platí o přístupu ke covidu. Samostatné myšlení a jiný, než oficiální názor jsou nepřípustné. V tom bohužel řada dnešních tendencí vykazuje částečně totalitní prvky.

Částečně, protože v demokracii zpravidla máte určitou možnost ze systému vystoupit. Zatím.

Četli jste snad v poslední době rozhovor se šéfem nějaké velké firmy, který by vládní „covidové“ restrikce nebo nucený přechod k zelené energii a elektromobilitě označil za pitomost? Nebo, který by řekl, že bude vedení své firmy obsazovat podle profesionality, a ne barvy pleti či pohlaví? To si může dovolit politik, obraceje se na určitou voličskou základnu. Ale jinak se to nenosí. Takže takových rozhovorů najdete minimum.

Existuje-li oficiální ideologie, musí podle ní jet všichni. Od hlavy státu až po poslední spolek zahrádkářů. Právě proto kolikrát není restrikcí moc třeba. Loajální skupiny občanů a profesní organizace se o „čistotu“ postarají samy.

Leckteré umělecké ceny se už ani nebudou udělovat za díla, na nichž se nepodílel dostatečný počet minorit. Ti, kteří je udělují, prostě podlehli neoficiálnímu tlaku. Podobně se podřizují leckteré školy, spolky…

Orwell v Oceánii „zavedl“ ideopolicii, hlídající závadné myšlení a projevy. V dnešním světě ji suplují různá hnutí, která si přisvojila právo na pravdu. Zatím nezavírají, nemučí a nevraždí. Většinou jen likvidují pověst, ev. kariéry, jako kdysi v Americe parta kolem senátora Josepha McCarthyho.

V Česku to teď budeme mít ještě o něco lepší. Ve spolupráci ministerstva vnitra a zdravotnictví má vzniknout skupina, potírající ale nově i trestající takzvané hoaxy. V zásadě by na tom nebylo nic špatného, pokud ta skupina bude umět hoax pořádně definovat a prokázat. Právě v tom je problém, protože pravda je málokdy jedna. I na každou statistiku se dá dívat bezpočtem pohledů. Krásně to ukazuje případ, kdy iDNES.cz nachytal samotné ministerstvo.

„Pokud nenávidíte násilí a nevěříte politice, zbývá vám jediný lék: vzdělání.“

George Orwell

Ovšem ideologie ví své. Ráda se i opře o vědu, byť vědecký postup velmi často při tvorbě jí samotné nebo jejích argumentů ani není použit. Pamatujete na termín „vědecký komunismus“? Vědou se oháněl i Adolf Hitler. A světe div se, teď ji používá jako zbraň kanadský premiér.

Přitažlivost takové ideologie kdysi krásně popsal Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu. Když se zamýšlel nad tím, jak snadno podlehl komunismu, vzpomínal na poválečná léta. Mladý člověk byl tehdy podle něj ze světa zmatený. Vůbec mu nerozuměl. Po přečtení ideologických brožurek mu sice nerozuměl pořád, ale už věděl, jak se má na co dívat: „Jeho vnitřní svět se změní, získá orientaci: sice nadále nic nezná, ale už umí vše hodnotit, ví, co je pokrokové a co reakční, co je dobré a co špatné pro perspektivy lidstva.“

K nejúžasnějším výtvorům orwelovy geniality patří doublethink, schopnost uvěřit dvěma zcela protichůdným myšlenkám zároveň. I toho dnes máme dost. Například se učíme, že mezi různými skupinami, jako jsou muži a ženy či běloši a příslušníci jiných etnik, neexistují rozdíly. De facto ty skupiny neexistují. Zároveň ale musíme ty neexistující skupiny zrovnoprávnit a dbát na jejich paritní zastoupení, kde se dá.

Rovněž skutečnost, že dnes tvrdíme opak toho, co včera, je v Oceánii naprosto v pořádku. V zásadě říkáme pořád totéž a pořád máme pravdu. Stejně jako během covidu.

A Velký bratr? Ten už nás má přes moderní technologie a pro naše dobro tvořené aplikace pěkně pod kontrolou. A těch kamer na ulicích… Hlavně aby vás neviděl s uhlím, jen se solárním panelem.

Jak by asi řekl, totiž neřekl, jistý pan ministr: „Prosím vás, čtěte toho Orwella.“

 


 

„Byl prý čas, a to jsem nevěděl,
kdy blues zpíval, kdo jen chtěl.
Jen kdo měl stesk a kdo měl vztek,
dneska máme už pořádek.

Pět razítek na příslušný spis
a směrnici, kde máš hrát fis.
Líný úsměv, rukáv klotovej
má ouředník bluesovej.“

(Úryvek z textu „Bluesovej ouřad“. Zdeněk Rytíř pro Blues band Luboše Andršta a Petera Lipu, 1987)