Není to cyklická recese, ale rozpad ekonomických vztahů
A zase je všechno úplně jinak. Ještě na přelomu roku pětikoalice vířila téma, že by se měl přijmout termín vstupu do systému směnných kurzů ERM II, protože prý letos již ČR splní maastrichtská kritéria nutná pro přijetí eura. Následně po přijetí eura volal prezident. A neuplynul ani měsíc a vláda se tváří, jako by nikdy po přijetí eura snad ani nevolala, jelikož ministr financí Zbyněk Stanjura řekl novinářům, že „vláda by do voleb neměla stanovovat termín pro vstup Česka do eurozóny, musí se zaměřit především na splnění kritérií pro přijetí společné evropské měny“. Bez pevného termínu zavedení eura je podle něj také nevhodné vstupovat do systému směnných kurzů ERM II, protože by to v takovém případě znamenalo pro českou ekonomiku víc negativ než přínosů. Nevím, zda ministr doufá, že si nikdo tohoto obratu o 180 stupňů nevšimne, ale obrat to každopádně je. (Aspoň že je to obrat k lepšímu, jen poněkud děsivá je lehkost, s jakou se tento zásadní obrat děje.)
Je mimořádně dobře, že se zdá, že by se uměle vykonstruované téma „euro“, které pouze odvádělo pozornost od skutečných a urgentních problémů, mohlo zase na nějaký čas odložit k ledu. Dneska vám chci ukázat něco, co se zdánlivě může jevit jako nadčasové, ale co je ve skutečnosti velmi aktuální.
V poslední době soustavně slyšíme o zhoršování ekonomických výhledů. Na to jsme si už tak nějak mohli zvyknout zhruba od začátku doby lockdownů, že každý další ekonomický výhled je většinou kapku horší, než jemu předcházející prognóza, ale v poslední době to již opravdu tahá za uši. Tak například ministerstvo financí ČR právě znovu zhoršilo letošní výhled ekonomiky. HDP podle zveřejněné predikce letos vzroste o 1,2 procenta, v listopadu ministerstvo předpokládalo růst 1,9 procenta. Připomínám, že aktuálně se stále nacházíme v recesi, takže podle ministerstva bychom z ní již měli vystoupit. Ale podle mne je to příliš optimistické. Česko se tak ani v letošním roce nevrátí na ekonomickou úroveň před pandemií.
Bylo by chybou myslet si, že je to jenom případ České republiky. V bledě modrém to samé vidíme třeba i v Německu. Podnikatelská nálada v Německu se v lednu po prosincovém propadu ještě více zhoršila a hodnota předstihového indexu Ifo klesla z prosincové úrovně 86,3 bodu na lednových 85,2 bodu. Hodnoty pod stovkou znamenají zhoršování situace.
Už vícekrát jsem napsala, se v žádném případě nejedná o normální cyklickou recesi, která bude vystřídána konjunkturou. To, co zhruba od počátku lockdownů pozorujeme, je rozpad ekonomických vztahů, rozpad ekonomické efektivity, ztráta konkurenceschopnosti celého kontinentu, a to nikoliv jako důsledek ekonomického cyklu, ale jako důsledek ideologicky motivovaných systémových, strukturálních změn v evropské ekonomice, jejichž špičkou ledovce je Green Deal, rostoucí míra přerozdělování a rostoucí míra kartelizace společnosti a zeleného i woke tlaku na drobné podniky. Nicméně – a tím se dostáváme k jádru věci – toto sice v zásadě všichni podnikatelé buď vědí, či tuší, ale na finančním trhu se to nezrcadlí. Kdyby se to totiž zrcadlilo v ocenění finančních aktiv, akciové indexy by vypadaly docela jinak.
Obrovskou studnicí poznání je studium ekonomických makrotrendů. A například v akciových indexech jsou zapsány dějiny celého posledního jednoho a čtvrt století. Nejvýmluvnějším indexem je americký DJIA, který se více než například technologický NASDAQ orientuje na tradiční ekonomiku. Při zkoumání tvaru indexu od období první světové války a porovnávání s historickými událostmi objevíme neuvěřitelně zajímavé věci.
Během 1. světové války vidíme převažující pokles indexu vystřídaný ve 20. letech minulého století prudkým růstem, který zrcadlil mohutný tisk peněz a zapojení širokých a neprofesionálních investorských vrstev. Obdobný přímočarý růst pak vidíme ještě před rokem 2000 a potom od roku 2008 prakticky až do dneška. Rok 1929 je ve znamení kolosálního propadu trvajícího až do roku 1932. Vcelku vyvážený vývoj pak sledujeme až do začátku 70. let, po zrušení zlatého standardu v roce 1971 přichází dekadentní období sestupu, které trvá až do konce 70. let a příchodu takzvaného monetaristického experimentu, tedy pravicového období americké centrální banky. S následným zrychlováním tisku peněz se růst indexu také zrychluje, dokud nebouchne na začátku milénia nafouknutá dot-com bublina. Následně nadvládu přebírají prašivé hypotéky, které bouchnou v roce 2008 a strhnou s sebou i akciový trh. Skrze mohutnou podporu od států na úvěr od centrálních bank ale není bankám umožněno zbankrotovat a akciovým trhům není umožněno vyfouknout bublinu celou, a tak již od počátku roku 2009 -uprostřed recese! – akcie prudce rostou, což trvá v podstatě dodnes.
A nyní se vraťme k tomu, co bylo řečeno o chvíli dříve: Totiž Evropa a do jisté míry i USA procházejí útlumem, který nesouvisí s cyklickou recesí, ale s ústupem od tržní ekonomiky. U nás ještě nejsme ani na úrovni předpandemické. A akcie od roku 2008 mají rostoucí trend. To podstatné tímto již bylo řečeno. Finální polopatickou interpretaci tohoto faktu si dovolím nevyslovovat, protože ji považuji za zřejmou, nicméně ponechám ji na úsudku pozorného čtenáře.
