Muž s bezmeznou trpělivostí
Ukrajinská operace Pavučina, jejímž cílem byly vojenské letadlové základny v hlubokém ruském zázemí, má mnohem větší účinek, než všechna dosavadní politická a diplomatická jednání o eventuálním míru mezi Ruskem a Ukrajinou. Ať už bylo poškozeno ruských strategických letadel 14 nebo 40, to důležité je, že se akce uskutečnila a byla úspěšná.
První, co muselo napadnout každého, nejen politické a vojensko-strategické experty, bylo, že teď musí být ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj připraven na všechno. Ukázalo se, že připraven je. Reakce ruského prezidenta Vladimíra Putina na útok proti jeho vojenským základnám se příznačně nelišila od jeho reakcí na mírová jednání: zesílení teroristických náletů na ukrajinské civilní obyvatelstvo. Škála Putinových reakcí je silně monotónní a tudíž snadno předvídatelná. Ukrajina hlásí oběti na životech i majetku v Kyjevu a Charkově, ale protivzdušná obrana byla v zásadě úspěšná. V noci z pátka na sobotu Rusové poslali na Ukrajinu 407 dronů a 45 raket a řízených střel. Většinu z nich se Ukrajincům podařilo zničit ještě ve vzduchu.
O tom, jak ve válce žijí Ukrajinci, máme řadu svědectví z novin, webů i sociálních sítí. Zkusme si ale představit, jak žije jejich prezident Volodymyr Zelenskyj. Úřaduje v permanentně nálety ohrožovaném hlavním městě. Den co den, hodinu po hodině, přijímá zprávy z bojišť a napadaných měst. Zprávy o úspěšné obraně i nucených ústupech ukrajinské armády. O nedostatku munice, zničené vojenské technice, nedostatku vojáků. O snahách velitelů, jak se s tím vyrovnávají. Vydává jim pokyny a rozkazy, organizuje pomoc zasaženým obyvatelům. Zároveň musí vyvinout obrovské diplomatické úsilí k zajištění obranyschopnosti své země. To znamená postopadesáté znovu a dokola vysvětlovat těm samým zhruba dvaceti západním politikům, co se v jeho zemi děje, co potřebuje a nač. Ti to chvilku chápou, cosi slíbí, ale nesmí se to použít tak, jak je třeba. Takže se vysvětluje znovu: musíme útočit na ruském území, dovolte nám delší dolet, a tak pořád dokola, až se to po mnoha měsících nebo dvou letech zlomí a je dovoleno. Není to úkol „přesvědčit spojence“, ale stále znovu a znovu je „přesvědčovat“. To je pracovní zátěž, které žádný ze soudobých západních politiků nikdy nebyl vystaven. Zátěž člověka, který se před svým prezidentským, dnes můžeme bez nadsázky říci údělem, politikou nezabýval. Před vstupem do politiky působil jako herec, scenárista, televizní moderátor a ředitel produkčního studia Kvartal 95, sděluje o něm wikipedie. Po svém zvolení prezidentem v roce 2019 byl vysmíván, podobně jako Ronald Reagan v 80. letech v USA. A od první chvíle své funkce zažívá cosi, co ve světové politice nemá obdobu. Je pod palbou a zároveň drobnohledem jiných politiků, analytiků a znalců, každé jeho vystoupení, setkání, projev či rozhodnutí jsou doširoka komentovány světovým tiskem. Ale jak žije a pracuje jako člověk, ukrajinský občan, to si nikdo neumí představit, natož analyzovat. Není cílem tohoto komentáře Zelenského glorifikovat, ale svůj vlastní duševní cylindr si dovolím před tím člověkem zde veřejně smeknout.
Jeho trpělivé úsilí je patrné dvojnásob v konfrontaci s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Jeho trpělivost s Putinem je během pár týdnů v koncích. Působí jako dokonalý antipod Zelenského. Tomu nezbývá, než Trumpa opakovaně přesvědčovat, že žádná „mírová jednání“ z pohledu Putina neexistují, nikdy „mírová“ nebyla a nebudou. „Putin se asi zbláznil,“ vykřikl nedávno Donald Trump. Inu, kdyby četl Svět hospodářství, nemusel si teď držet hlavu v dlaních.
Jediný způsob, jak ukončit ruskou válku proti Ukrajině, je porážka Ruska. Vojenskou obranou Ukrajiny, ale také důslednými ekonomickými sankcemi vůči Rusku. Porážkou Ruska se ale nemíní porážka Ruska jako státu, ale porážka Ruska jako agresora. Stát Rusko ať si je. Ať si suverénně a nezávisle státuje, jak uzná za vhodné. Ale už ne kde uzná za vhodné.
To ještě stále řada „západních“ politiků nechápe. Zelenského čeká ještě mnoho vysvětlování a přesvědčování.
