Jestli je inflace nákladová či poptávková, nerozhoduje
Hra na to, zda je původ stávající inflační epizody nákladový nebo poptávkový, ukazuje na neporozumění těch, kteří takto chtějí její zdroje značkovat. Naše inflace je jen jedna – ano, brutálně rostou ceny energie i dalších komodit. Ale v ekonomice se potkávají s příznivým podhoubím většinově ryze tuzemských faktorů.
Řeč je o uvolnění zadržené poptávky z časů covidové epidemie, o nepřiměřeně rozhazovačné fiskální politice, o přehřátém trhu práce. A nad tím vším o dlouhé periodě měnové politiky v předchozí dekádě, charakteristické extrémně nízkými úrokovými sazbami a kurzovým závazkem, nad čímž se ještě dlouho budou vznášet otazníky a pochybnosti.
Čistě jen pro pořádek, Švejnarův argument, že snad růst sazeb tlačí inflaci nahoru, je naprosto pomýlený, metodicky nekorektní a účelový. Autor by jej nejdříve měl předestřít k úvaze FEDu a až podle toho, jak to tam zabere, a až FED na základě jeho doporučení přestane sazby tak rychle zvyšovat, jej nabídnout k debatě v tuzemsku.
Švejnar by měl svůj argument, že růst sazeb tlačí inflaci nahoru, nejdřív nabídnout FEDU
Hlavním cílem České národní banky je cenová stabilita. Má povinnost učinit vše, co se rozumně učinit dá, aby svého cíle dosáhla. Slovíčko „rozumně“ je zde umístěno proto, neboť banka má nástroje, které by jí nejspíše umožnily si svůj cíl prosadit, „whatever it takes“.
Měnové podmínky zůstávají spíš uvolněné
V praxi to ale funguje jinak. ČNB nezajímá jen, co se bude dít v horizontu nejúčinnější transmise jejích opatření, a to jak na poli inflace, tak vývoje ekonomiky, ale má přirozený zájem na tom, aby se ekonomika vyvíjela harmonicky a rovnovážně v dlouhodobém pohledu. To totiž vytváří nejlepší prostředí pro setrvale nízkou inflaci, která na oplátku nejlépe podporuje dlouhodobý vyvážený ekonomický růst. Pak můžeme mít nízko nastavené neutrální sazby.
Pokud tyto harmonické podmínky v ekonomice nejsou, musí nastoupit měnová politika a snažit se o nápravu. Čím větší nerovnováhy zde jsou, ať už je jejich původ jakýkoliv, o to rozhodnější musí měnová politika být. V budoucnosti se povedou diskuse a už i nyní zaznívají hlasy, mimochodem i od některých současných či nedávno odchozích členů bankovní rady, že možná ČNB měla být ve svém nástupu ke zpřísňování měnové politiky razantnější.
Ať už tak či jinak, realitou je, že ve svém důsledku nemělo zvyšování sazeb v prostředí neustále narůstající inflace nijaké nepřiměřené restriktivní účinky – jak mylně někteří argumentovali – a naopak měnové podmínky fakticky zůstávaly a jsou nadále spíše uvolněné.
Růst sazeb tak určitě nějaké náklady přizpůsobení v ekonomice navodil, to je ostatně zakódováno v samé podstatě takového opatření. Ale v žádném případě nemůže být považován za dominantní příčinu očekávaného poklesu hospodářské dynamiky.
Růst sazeb nemůže být dominantní příčinou očekávaného poklesu hospodářské dynamiky
A nebagatelizujme obavy, že tu je riziko ukotvení inflačních očekávání. To tu s námi bude stále, i když dynamika inflace začne klesat. A nebude nicotné. Dalším tématem je indexace. Zde není sporu, že kdyby se začalo více indexovat, jen by to pomohlo roztáčet kola inflace a dále by to komplikovalo úlohu měnové politiky. Centrální banka na riziko indexace může sice upozorňovat, ale klíč k tomu drží sociální partneři, vláda a politické strany.
Inflace tvoří podhoubí pro volatilitu
Nemá asi smyslu zde podrobněji zmiňovat to zřejmé, totiž že vysoká inflace má tendenci být více volatilní a tvoří podhoubí pro větší volatilitu jednotlivých cenových okruhů (relativních cen). Více tak přerozděluje bohatství v ekonomice, a škodí i tou cestou, že deformuje postoje, plánování a chování ekonomických subjektů, zkracuje časové horizonty a poškozuje nejvíce ty, kteří se nemohou nebo neumějí aktivně bránit. Navíc případné nákladové šoky – jako je ten, který prožíváme – se při vyšší inflaci snáze propisují do jejího dalšího růstu, než kdyby inflace byla nízká.
Doufejme, že v obměněné bankovní radě ČNB převáží kontinuita v náhledu na to, jaká nebezpečí a jaké náklady jsou se současným vysokým růstem cen spojeny. Na tom nic nemění to, že inflaci možná začnou časem trochu docházet některé domácí živné síly, třeba tím, že vysoké ceny budou tlačit na ochlazování poptávky – náznaky se snad už objevují.
Nejitřeme emoce
Rozhodně by také nebylo dobré stále jitřit emoce a nejistoty, které kolem jmenování nového guvernéra, jeho prvního nešťastného prohlášení a následně i jmenování dalších členů bankovní rady, vznikly. Bez ohledu na to, zda a případně jakým způsobem se pozmění názorové rozvrstvení v bankovní radě ohledně potřebných dalších kroků měnové politiky, a bez ohledu na to, co si kdo může o názorech jejích jednotlivých členů myslet, chci věřit, že diskuse se povede věcně a v dělné atmosféře – a bude se o ní takto i reportovat navenek. Už jenom tím by bankovní rada poslala trhu a celé ekonomice zklidňující poselství, kterého je nám všem nepochybně třeba. Příslibem je, že i v této sestavě v bankovní radě – stejně jako v té předchozí – převládá odbornost a pochopení role, místa a odpovědnosti, kterou ČNB má.
Zmíněný květnový výrok designovaného guvernéra nebylo možné interpretovat jako použití nástroje „forward guidance“, na to v daný okamžik neměl ani mandát bankovní rady ani oporu v prognóze trajektorie úrokových sazeb. Myslím proto, že reakce trhu byla v tomto smyslu poněkud nepřiměřená. Šlo o osobní vyjádření, na které má právo každý člen bankovní rady, utváří si na tom vlastní reputaci a nese si za něj osobní odpovědnost. Nejlepší by proto bylo nad tím obrátit list a dívat se kupředu.
