Francouzi se už zase bouří. Tentokrát proti něčemu, co je jinde běžné

Davy Francouzů vytáhly do ulic proti chystané penzijní reformě. Není to poprvé a znovu jim vadí věci, které tu už byly, leckde fungují a máme je i v Česku.

Velké protesty přicházejí čtyři roky a dva měsíce po prvních akcích Žlutých vest. I ty šly proti Emanuelu Macronovi, který nakonec situaci ustál výměnou za ústupky ze své politiky. Foto: jacqueline macou z Pixabay

Není to žádná legrace. „Myslím, že ustoupit by pro něj znamenalo abdikovat,“ řekl na adresu Emanuela Macrona šéf „opoziční“ skupiny republikánů v Senátu Bruno Retailleau. Vypadá to logicky, protože co jiného by mohla opozice říkat na adresu prezidenta. Retailleau navíc patří k těm, kteří vždy odmítali jakoukoliv dohodu s Macronem. Teď ale překvapivě nabádá vládu, aby vydržela. Protože bývalý socialista Macron dělá něco, co by právě liberálům mělo být po srsti.

Odchod do penze v pouhých 64 letech

Dráždivých bodů je v reformě představené během ledna několik. Ten hlavní se týká posunutí věku odchodu do penze o dva roky na 64 let. To je pro mnohé Francouze nepřijatelné. Navíc se nynější desítky penzijních plánů mají sjednotit do jednoho, čímž by zanikla řada privilegií pro určité profese.

Zmíněné myšlenky vyhnaly do ulic přes milion Francouzů (podle policie a ministerstva vnitra), podle odborů dokonce 2,5 milionu. Z téměř 68 milionů obyvatel je to zlomek, ovšem pokud podobně jako v jiných západoevropských zemích připadá na produktivní věk tak polovina, už je to přes hezkých sedm procent. Tedy jako kdyby u nás vyšlo nějakých 150 tisíc.

Ponechme stranou jízlivé poznámky, že nedávno se sešla na Václaváku skoro polovina (70 tisíc) a český premiér je dovedl tak akorát urazit. Spíše se podívejme, jak je to s věkovou hranicí pro odchod do penze v západní Evropě.

V roce 2021 podle ČSÚ v rámci unie (údaje označuje úřad za informativní) byly nejnižší hranice v těch zemích, které ale mají odchody nějakým způsobem odstupňované. Ve Švédsku začíná interval na 62 ale končí dokonce až na 68 letech. Ve Slovinsku je to příjemnější, a sice 60 až 65. V Řecku a Norsku 62 až 67 (Norsko není v EU, avšak aplikuje některé koordinační předpisy, proto figuruje v přehledu). Oproti tomu v Polsku je to dokonce 65 až 67 let. Nejvíc zemí má pevnou hranici 65 let, nejdrsnější Island a Itálie pak 67.

Nejvíc zemí má pevnou hranici 65 let, Island a Itálie pak 67

V podstatě se tak vracíme někam do období první poloviny 20. století. Podle OECD činil v roce 1947 průměr za členské země 64,3 u mužů a 62,9 u žen. V Norsku a Kanadě to ale bylo dokonce 70 let!

Argument může znít: „No a co? Takže se budeme vracet ke dvanáctihodinové pracovní době? Když máme dnes úplně jinou produktivitu práce?“ To je samozřejmě logická námitka. Ale na druhé straně jsou zde i ony známé věci, jako prodlužující se délka dožití a snižující se poměr lidí v produktivním věku a důchodců. Nic nového pod sluncem, ale kdo nechce, nevidí a neslyší.

Logicky se proto poválečný trend snižování věkové hranice pro odchod do penze v zemích OECD začal časem obracet. „O odchodu do důchodu v 64 letech se již nedá vyjednávat,“ prohlásila v neděli francouzská premiérka Elisabeth Borneová. Potud jasná logika. Ovšem jak známo, člověk je tvor emotivní a žádná informace také není bez kontextu.

O odchodu do důchodu v 64 letech se již nedá vyjednávat, říká premiérka

V roce 2019 totiž tehdejší kabinet prosadil zvýšení věkové hranice pro odchod do penze z 60 na 62 let. Z tohoto pohledu jde pak o druhý krok v řadě poměrně brzo po tom prvním. No a pak je tu samozřejmě ona tradičně levicová a sociální Francie, kde má možná bisque z korýšů či hovězí po burgundsku stejnou cenu jako obrazy v Louvre. A právě do této řady typické francouzské kultury patří i velmi sociální stát.

Pro Michela, Jeana Paula či Pierra tudíž může být válení šunek od šedesátky otázkou kulturního dědictví a jakéhosi práva. Asi tak jako kdysi kohoutí zápasy. Nebo jako právo protestovat často a nahlas.

Povinná doba pojištění: 40 let!

V rámci toho odporu proti zvyšování věkové hranice mu pak možná i utekla jiná důležitá věc. A sice záměr stanovit minimální povinnou dobu pojištění na 40 let. Jako u nás za první republiky. Ovšem tehdy nebývalo zvykem, aby člověk odjel třeba na pár let na zkušenou mimo Evropu. Což může být sakra velký problém. Proti tomu by fakt jeden protestovat měl a mohl. Tenhle detail je opravdu brutální (ještě brutálnější než u nás).

Každopádně, vůle reformu prosadit je velká, a dokonce i u stran, které se s Macronem nekamarádí. „Co chci pro Francouze, je, abychom tuto reformu podpořili,“ citovala Bruno Retailleau ze svého vlastního pořadu TF1. Ovšem pozor, s tím, že Republikáni reformu v Senátu ještě vylepší.