Ve Francii se teď rozhoduje, jak to zítra bude vypadat i u nás
Francie se loni v létě stala největší exportérem energie v Evropě. Jestli nová vláda zastaví renesanci jádra, můžeme to pocítit všichni. To ale není jediný možný důsledek výsledku předčasných voleb. V zemi Galského kohouta se rozhoduje o přístupu k zadlužení i nezcizitelnosti majetku. Vyhrála extrémní levice!
A následně nastalo, co se dalo čekat. Hádky, kdo sestaví vládu a ovládne vedoucí místa v Národním shromáždění. To druhé snad nějak dopadne. Horší je to s vládou.
Nejen, že nikdo nemá většinu, ale první, druhý i třetí z voleb odmítají spolupracovat. Prezident zatím nepověřil sestavením kabinetu vítěze, za což se mu dostává ostrých slov od šéfa levicové koalice a jeho nejbližších. Navíc se hádají i uvnitř této party. Jednu kandidátku na premiérský post zřejmě odmítli socialisti, další zase ultra levicová Nepoddajná Francie.
Co to může znamenat pro evropskou ekonomiku? Kdyby ovládla zemi levicová koalice, kterou kromě dříve nesmírně úspěšných socialistů tvoří Nepoddajná Francie, zelení a komunisté, asi bychom se nestačili divit. Mezi programové body lídra oněch „nepoddajných“ patří třeba razantní zdanění bohatých pod neformálním heslem „Nad 12 milionů beru všechno“. Také zastavení renesance jádra, odmítnutí Paktu stability a další růst zadlužení, zrušení penzijní reformy…
Něco lze zařadit do folklóru. Třeba prosadit zrušení Paktu stability, aby se už dnes brutálně zadlužená Francie mohla zadlužovat ještě víc, by asi samotná Francie prosadila těžko. Nehledě na to, že je vyhlášen Radou a v té ji zastupuje prezident. Takže by byl i problém to iniciovat.
Další věci lze snad vidět jako problém země, a ne hned celé Evropy. Zrušení penzijní reformy bez náhrady by znamenalo další zářez do francouzských veřejných financí. (Což ale znamená další důkaz o morálním hazardu v projektu zvaném euro.)
Největší riziko se skrývá v energetice a prolomení nedotknutelnosti majetku. Nejen, že se Francie loni stala největším exportérem elektřiny. Udržela si toto postavení i za celých 12 měsíců. Nebylo by tomu tak, kdyby neměla silný sektor jaderné energetiky. A o tu právě jde.
Končící vláda ve shodě s prezidentem Macronem začala po vzniku energetické krize bít na poplach. Obecně se uvádí, že z jádra pochází ve Francii skoro až ¾ dodané elektrické energie. Jenže ty elektrárny začaly zaostávat. Nepochybně i proto, že do útoku Ruska na Ukrajinu se Evropská unie stavěla k tomuto zdroji negativně. Macron a jeho vláda tak přišli s tím, že se do jádra znovu začne masivně investovat. Za tím účelem se rozhodli vytěsnit minoritní akcionáře ze společnosti EdF, v podstatě ji tak znárodnit a nasypat do ní peníze, aby mohla postupně spustit šest nových reaktorů.
A právě jádro se šéfovi nepoddajných Jean-Luc Mélenchonovi vůbec nezamlouvá. Přičemž lze předpokládat, že by v tomto bodu nalezl i podporu zelených. Kdyby Francie od svého záměru upustila, a dokonce se snad časem stala dalším dovozcem energie, pro Evropu by to nebylo moc dobré. Jsou tu sice další velcí exportéři, jako Švédsko či Španělsko. Ovšem třeba Itálie či Švýcarsko jsou již dnes na dovozech od největšího evropského exportéra závislí. Před dvěma roky se dokonce spekulovalo, že když bude zle, Francie Itálii odstřihne.
Švýcarský web Swissinfo.ch zase letos přinesl informaci, že by Francouzi rádi na další rozvoj jádra získali peníze právě od Švýcarů. Protože ti budou velkým odběratelem. Když si k tomu všemu přičteme, že německá ekonomika by se také měla stát – a už stává – dovozcem, je otázkou, kde se ta energie bude brát.
Druhou zásadní věcí je plán razantně navýšit daně vysokopříjmovým skupinám a daně darovací. S tím, že nad 12 milionů eur stát sebere z dědictví vše. To by se ostatních zemí nedotklo, ovšem šlo by o výrazný symbol, co všechno je v Evropě možné.
V tuto chvíli je pravděpodobné, že tyto plány nedojdou realizace. Mélenchon by musel nejen udržet koalici, kde hrdí socialisté asi přece jen mají své hranice, co všechno mu odmávnou. Ale musel by ke svým 178 poslancům získat dalších 111, aby měl většinu. Ty mu nemohou nabídnout ani menší strany mimo tři klíčové bloky (dohromady mají 107) a mezi nimiž republikáni mají mnohem blíž k Národnímu sdružení Marine Le Pen. Rozhodně se staví napravo politického spektra. Přesto se podle Le Figaro řada bohatých lidí už rozhodla převést své peníze do zahraničí.
Mélenchon by musel nejen udržet koalici ale získat i dalších 111 poslanců
Stejně nepravděpodobné je, že se Macronovi, jehož blok disponuje dokonce jen 150 křesly, podaří získat další sympatizanty z umírněných křídel dalších subjektů, aby vytvořil vládu středu. Což by určitě rád. Každopádně by v takovém případě musel ustupovat ze svých reforem. Navíc, jak poznamenal jeden z nejcitovanějších polských analytiků a přispěvatel Světa hospodářství Piotr Kuczyński, prezident zrovna neproslul diplomatickými schopnostmi.
Ještě by do toho mohl říznout tak, že by jmenoval vládu odborníků, jak o tom spekuloval server Politico. Ta by ale nezískala důvěru Národního shromáždění a je otázkou, zda by si v takové situaci troufla odmávnout veliké investice do jádra. Snad ano. Ale je to pořád jen jedna z mnoha variant dalšího vývoje. A nejistota zatím zůstává.
