Beznaděj! Ukrajici platí daň za náš blahobyt

Těžko říct, zda západní svět mohl zabránit ruské invazi na Ukrajinu. Jisté je, že s ní nikdo moc nepočítal. Svoboda, mír a blahobyt se pro nás staly samozřejmostí. Přestali jsme si jich vážit a starali se hlavně o svá konta a zážitky. V nejhorší variantě toto myšlení utne jaderný útok.

Foto: Danilo Capece na Unsplash

Že Putin oznámil vysokou pohotovost pro jaderné zbraně ještě neznamená, že je použije. Podle některých odborníků je to spíš gesto, protože ve vysoké pohotovosti jsou tyto systémy pořád. Ale ukazuje to, s jakým šílencem má svět co do činění. Proč to pořád tolik lidí ignoruje? Asi proto, že se jim tento fakt nehodí. Jinak si to vysvětlit nedokážu.

A tebe jako zajímá válka?

„Jseš ňákej přešlej,“ řekla mi sousedka. „Je válka,“ odpověděl jsem. Podívala se na mě udiveně a pak pobaveně: „Jako to tě nějak zajímá, jo? Jsem nevěděla, že tě berou vojáčci. A kde to střílej, v Bělorusku, ne?“ Ta osoba má maturitu a vydělává víc než průměrný plat.

Když Irák vtrhl do Kuvajtu, nebavili jsme se na škole o ničem jiném. Když se rozpoutala válka na Balkáně, už diskuse trochu drhly, protože jsme tomu nerozumněli. Ale všude se vznášel šok, že se blízko děje něco brutálního. 11. září, což při vší úctě k obětem nebyla tak vážná událost, jakou zažíváme teď, ovládlo naše mysli i hovory na týdny až měsíce.

Jak je možné, že válka na Ukrajině nechává tolik lidí chladnými? Hned jak po útoku spadly akcie, volal mi makléř, že to je skvělá příležitost k nákupu. Také jsem minulý týden dostal nabídku, zda nechci udělat rozhovor s jistým affinity relations managerem o zohlednění genderu při komunikaci korporátních aktivit k udržitelnosti. A ten údiv, že to není aktuální… Jak to? Jaký může mít válka vliv na naše KPI?

Bohužel jsem přesvědčen, že více firem řeší dopady sankcí, případně jak na situaci vydělat, než jak Ukrajině pomoci. Konec konců, reakce největších světových korporací se převážně potácejí od ničeho k trapnosti. A evropská pomoc Ukrajině po oranžové revoluci? Nevypadala, jako bychom chtěli tuto zemi postavit na nohy. Vždyť by to stálo peníze.

Proč nás stejně nevyděsil třeba Islámský stát?

Je samozřejmě legitimní otázka, proč máme agresi vůči Ukrajině vnímat jinak, než třeba postup Islámského státu. Kvůli němuž také NATO členské armády nenasadilo. Bohužel, je pravda, že USA jako největší světový „četník“ vykonávají tuto funkci, jen když v tom mají nějaký zájem. Ale také, že jsou na mapě světa místa, kde se válčí opakovaně. Do jednoho konfliktu zasáhnete a za chvíli je tam jiný.

Tentokrát světová velmoc napadla suverénní stát, lže o svých cílech a otevřeně vyhrožuje světu, že tím to nekončí. Přesto pořád řada lidí zůstává v klidu a rozhodně nehodlá pro záchranu Ukrajiny ale ani sebe sama nic obětovat.

Na válku jsme zapomněli, máme konzum a úspěch

Od roku 1945 se v Evropě válčilo jen v bývalé Jugoslávii. Zvykli jsme si na mír. Stejně tak na svobodu, lidská práva a blahobyt. I když leckdo žije od výplaty v výplatě, pokud máme kde bydlet, čím si zatopit a co jíst, jsme na tom lépe než velká část našich předků a velká část světa.

Energetická krize nás ale možná připraví i o tohle. Se svobodou je to už taky hodně nahnuté a teď jsme ve válce. Jen nám to nedochází, protože fronta je zatím ne pod okny, ale až za humny.

Jsme ve válce. nedochází nám to, protože fronta není pod okny ale až za humny

Pořád to mnozí nevidí, protože od konce nacismu a taky pádu komunismu zmizela řada obav, morálních apelů, náboženských hledisek a cílů. Život velké části lidí se smrsknul na zážitky (což je ta lepší varianta), spotřebu (což je ta horší) a budování sebeobrazu úspěšnosti (což je asi ta nejhorší).

Filozof Jan Patočka se obával, že jsme nedokázali náboženství nahradit jiným přesahovým fenoménem. Zigmunt Bauman zase prohlásil, že postmoderní společnost vychovává lidi jako konzumenty, nikoliv výrobce. A za svobodu považuje svobodu výběru při konzumaci. Jak napsal v Mladé frontě Dnes Lukáš Kovanda, Američany víc zajímá, kolik je bude stát provoz jejich milovaného automobilu, než nějaká válka na Ukrajině. Je to prostě mimo jejich zorný úhel. Stejně jako u řady lidí u nás doma.

Proč? Nevíme, ale nabízí se nejméně tři verze

Do hlav člověk nikomu nevidí, ani Putinovi, ani Bidenovi, ani ostatním západním státníkům. V odpovědi na otázku, proč byla první reakce tak vlažná, se ale přece jen nabízejí aspoň tři varianty:

1. Optimistická: možná vedle toho, co vidíme, běží další tajné operace. Třeba s cílem odstranit nynější ruské vedení na čele s vůdcem z Kremlu a válku zastavit jinak než na frontě. Něco asi běží, těžko si představit, že ne. Ale nakolik věřit, že je to významné, to už záleží na optimismu každého z nás.

2. Možná se od začátku všichni báli konflikt hned vyostřit, aby Putin nesáhl právě k jaderným zbraním. Je to pesimistické, z hlediska Ukrajinců nemorální, ale ještě pořád pochopitelné. Protože tu apokalypsu si snad ani nechceme představovat.

3. Možná nikdo nechce riskovat svou politickou kariéru tím, že by kvůli záchraně cizí země sáhl lidem na blahobyt. Samozřejmě, nikomu z nás se nechce umírat. Zvlášť pokud pochybuje o smyslu takové smrti. Ale co třeba chodit doma dvě zimy v županu nebo svetru namísto vytápění na 25 stupňů? Nepřijatelné. Nebo se vzdát na rok části příjmů na podporu zbraní a tajných operací? No to snad ne? Ještě bychom nakonec museli oželet i dovolenou v Dubaji, ne? Vždyť na ní máme právo.

Zatímco Zelenskyj odmítl emigraci a čeká na téměř jistou smrt, kanadský premiér zdrhnul i před demonstrací

Zatímco ukrajinský prezident Volodymyr Oleksandrovyč Zelenskyj odmítl nabídky na emigraci a čeká spolu s dalšími představiteli země v Kyjevě na téměř jistou smrt, kanadský premiér (jméno snad ani nebudeme uvádět) zdrhnul z Otavy před pokojně demonstrujícími řidiči. Pak na ně poslal policii a začal jim zabavovat majetek. Máme věřit, že bude obětovat politické body kvůli čtyřiceti milionům lidí, kteří nemají voličské právo v Kanadě? To si nejdřív hezky spočítá.

Na a pak je tu ještě jedna děsivá varianta. Nejen server Conversation nedávno upozornil, že Gerhard Schröder není zdaleka jediným bývalým evropským politikem pracujícím pro ruské firmy. Snažme se zatím tvářit, že to je bezvýznamné. Abychom se z toho nezbláznili.

Zatím je jasné, že Ukrajinci teď platí daň za to, že jsme možnost války ignorovali a stále se jí zdráháme vzít na vědomí. Do našich konzumenských životů totiž nepatří. Zítra tu daň začneme platit taky. Ukrajincům to ale život, životy blízkých, domovy a mnoho dalšího nevrátí.