Vláda snad vznikne. Ale pachuť a ostuda zůstanou
Tahanice kolem zdravotního stavu prezidenta dostaly od včerejška tragickou příchuť. K nové vládě se snad nějak dokodrcáme. Ale pocit nedůstojnosti zůstane. Asi i ostuda.
Nemá cenu sumarizovat dění. Jsou toho plná média, kdo si zatím ničeho nevšiml, zaslouží gratulaci a přání, ať si nenechá kazit chuť ze života. Snad se nedočkáme vrcholu všeho – že parlament po 8. listopadu odebere hlavě státu pravomoci a následně se objeví odvolání s podpisem Miloše Zemana.
Tato země měla minimálně dvakrát v historii dva krále (respektive jednou královnu a protikrále). Bylo by tragédií, kdyby měla mít třeba dva premiéry… ne, snad se to nestane.
Přesto se ovzduším vznáší pachuť, že politická kultura zase spadla hned o pár pater níž. Někdo zřejmě o stavu prezidenta lže. Nebo jej vidí jinak, má špatné informace… ale moc pravděpodobné to není.
Pamatuji si, jak jsem před 13 lety projížděl USA. Českou republiku nikdo neznal. O pár let později už ano. V důsledku slavné scénky s Václavem Klausem a psacím perem v Chile. Svět nás nebude rozeznávat podle toho, co my považujeme za charakteristické a důležité. Ale podle excesů, velkých titulků a toho, co nás odlišuje. Neb, jak pravil Gregory Bateson, informace je založená na rozdílu.
A český Pepík si zase jednou může říct: „Co bych nekradl, když ti nahoře se chovají jak …“ Ach jo.
