Co to zkusit z druhého konce?
Mimořádné zdaňování mimořádných zisků, o kterém uvažuje vláda, je velmi živé téma. Opaření má mnohá velmi rozumná pro- i proti. Obojí už bylo mnohokrát vysloveno a popsáno. Mezi těmi pro- ale trčí jedno velmi relevantní: tyto mimořádné zisky se tvoří většinou v podnicích, které si užívají částečný – místní, velikostní nebo sektorový – monopol.
žádné odvětví, obor či firma si nebudou jisty, kdy to padne na ně, až se lid rozzlobí
Společnost Next Finance nedávno vydala analýzu, podle které by mimořádná daň přinesla státnímu rozpočtu v závislosti na míře zdanění 39 až 59 miliard korun. Kromě jiných námitek ve studii obsažených lze za nejvážnější považovat „šikmou plochu“. Když to šlo jednou, půjde to i příště. A žádné odvětví, žádný obor či firma si nebudou jisty, kdy to padne na ně, až se lid rozzlobí – teď se hněvá na energetiky a banky.
Ale vraťme se k titulkové otázce. Tím „druhým koncem“ jsou míněny společnosti ztrátové, nebo natolik málo ziskové, že jejich daňová povinnost je dlouhodobě nepatrná. Deník Referendum podotýká, že od 80. let výběr daně z příjmu právnických osob setrvale klesá. Zato objem dotací z veřejných peněz pro soukromé společnosti setrvale roste.
Daňové ztráty: neschopnost, nebo záměr?
Každý podnik se může ocitnout v dočasné ztrátě, coby ne. Například krátce po svém založení, po rozsáhlé investici, po požáru nebo po nějakém politickém rozhodnutí, kterého se dopustil parlament, nikoliv ředitelská lavice. Měl by se však s podobnými situacemi co nejrychleji vypořádat. Ovšem, co s podniky, které jsou ve ztrátě tři pět let? Je to neschopnost, nebo schválnost? Dostali jsme několik tipů a podívali se do výkazů společností, které jsou buď dlouhodobě ve ztrátě, nebo mají léta zamrzlé prodeje na určité úrovni, ale pravidelně zvyšují počet zaměstnanců i jejich platy a jejich daňová povinnost tedy setrvale klesá, apod…
Byly již v některých zemích vysloveny pokusy zavést minimální paušální daň z příjmu právnických osob, většinou na úrovni kolem 500 EUR ročně. Tato sazba nemusí být nutně pro všechny firmy stejná, může se odstupňovat podle velikosti firmy, hloubky nebo doby trvání ztrátového podnikání, může být i odpuštěna například nově založeným společnostem.
Nemáme analýzy o tom, kolik by to přineslo státnímu rozpočtu, ale možná bychom se divili. Ztrátových podniků u nás jistě není málo.
Tím ale diskuse o zdanění mimořádných zisků nemůže skončit, je stále relevantní. Jedno ze zásadních proti- se týká stanovení toho, co je „mimořádný“ zisk, nebo „zisk spadlý z nebe“, či jak se to politici snaží různě pojmenovat, aby to neznělo blbě. A jak tu mimořádnost stanovit. Například vzít průměr posledních pěti let a co je nad, tak zkonfiskovat. Po dvou covidových letech, která by to toho průměru spadla, je to ale kritérium nanejvýše nespolehlivé.
Neočekávaný zisk podle marže
Jeden daňový poradce, který si přál nebýt jmenován, jehož identita je však autorovi článku známa 35 let (a je to kovaný pravičák), na otázku zda mimořádnou daň ano či ne, odpověděl bez zaváhání: „No, samozřejmě!“ Navrhuje akceptaci jednoho z nejnovějších pojmenování „neočekávaný zisk“. Každá firma si projektuje zisky do budoucna. Podle toho přijímá a školí zaměstnance, počítá návratnost investic, případně ohlašuje výši dividend. Co získá nad tato očekávání, budiž předmětem zkoumání a případného mimořádného zdanění.
Druhé či doprovodné kritérium budiž výše marže na jednotku produkce. Například, když firma prodávala kWh za 5 korun, a teď za patnáct, tak 9 korun (třeba…) odebrat mimořádnou daní. Tolik poradce.
Metodou nadměrné marže by bylo možné podchytit nejen konečné prodejce, ale i dodavatele těmto prodejcům prakticky v kterémkoliv oboru. Administrativně náročné? Nikoliv. Podniky mají EET, pravidelně vykazují své hospodaření, podávají měsíční kontrolní hlášení o DPH, zkrátka, stát si je sleduje docela podrobně a průběžně. Finanční výkazy jsou veřejně dostupné. Při vysoké kvalifikaci pracovníků finanční správy, při objemu informací, které jsou firmy povinny o sobě podávat, a při dané úrovni počítačofikace státní správy by zjištění mimořádné marže mělo být „…pro inženýra Smithe a jeho soudruhy dílem okamžiku“, jak by napsal Jules Verne.
Ó pardon, to je sci-fi z 19. století.
