Zuckerbergovi stačilo změnit název a světem se šíří odpor

Jako by otevřel Pandořinu skříňku, nebo poodhrnul oponu, za níž se skrývá nebezpečí. Mark Zuckerberg oznámil změnu názvu Facebook na Meta a nejednomu z politiků stoupl krevní tlak. Přechod do virtuálního světa ale v mnoha ohledech už dávno není novinkou.

Na zdi už nepatří jen Lennon, Che Guevara nebo Kafka. Foto: Snowscat on Unsplash

V románu Čingize Ajtmatova Popraviště hrozí mladému muži vyloučení ze semináře. Za příliš pokrokové myšlenky. Ještě před finálním verdiktem se za ním dostaví starý, všemi uznávaný duchovní, aby mu dal poslení šanci. Mladík se jej snaží přesvědčit, že tím, jak se mění svět a naše poznání, se přeci musí měnit i Bůh. Dostane se mu odpovědi, kterou lze shrnout zhruba následovně: „Lidé od nás nepotřebují poznání. Potřebují, abychom jim přes naši pravdu řekli, co mají dělat. Protože jim to ulehčí život.“

Bude tím, kdo nám napříště osvětlí svět přes virtuální prostředí Meta? A získá tím nepředstavitelnou moc? Větší než americká administrativa, tajné služby, zbrojní továrny, finanční konglomeráty nebo dokonce farmaceutické firmy?

Možná. Není to ale celé jen prohloubení trendu, který zde běží po desetiletí? Když Nizozemská východoindická společnost vydala v 17. století první veřejné akcie, asi si je investoři nekupovali kvůli růstu ceny na burze (když žádná neexistovala). Investovali do reálného podnikání.

Rovněž finanční instituce, fondy či obří soukromí „hráči“ pracují sice převážně s menšinovými podíly, ale pořád ještě s vidinou hlasovacích práv a dostatečných zdrojů na vedení případných žalob či mediálních a informačních bitev. Od doby, kdy se přístup na akciové trhy tak liberalizoval, že si kdokoliv koupí cokoliv kdekoliv na světě, nicméně přibývá lidí, pro které jsou akcie spíš něco jako los.

A co teprve obligace států, které podle všech pravidel už měly dávno zkrachovat, ale drží je nad vodou jen financování jejich dluhů Evropskou centrální bankou? Ani takové diamanty nemají úplně vnitřní hodnotu. Když se zhroutí trh, nebudou k ničemu. Vrcholem jsou pak kryptoměny. Těm se i říká „virtuální“. Kdo do nich investuje, vkládá peníze do víry. Podkladovým aktivem je nic.

Data z mobilu dnes mohou být pro nás důležitější než cokoliv jiného. Objevují se plány, jak nás budou informovat třeba o našem zdravotním stavu. Nic proti včasné diagnostice. Ale budeme pak ještě schopni poslouchat signály vlastního těla? Budeme věřit vlastním smyslům? Vždyť už dnes existují chytré hodinky, hlásící: „Je čas se postavit a jednu minutu se procházet.“ (A to jsme se my, starší, v 80. letech smáli hlášce ze Sexmise „vem si prášek“.)

už dnes je Drtivá většina informací  zprostředkovaných

A jak je to vůbec s informacemi? Máme jich hafo, středověký člověk by se z toho asi zbláznil. Drtivá většina je jich ale zprostředkovaných. Nejen našimi smysly, ale především ostatními lidmi a masivně pak médii. Jejich moc vytvářet realitu je neuvěřitelná (ještě že si aspoň konkurují – bohužel i ona jsou závislá na externích informačních zdrojích a ty zase na jiných zdrojích…).

Facebook není typické médium. Nevytváří obsah. Zatím. Ale už dnes jej moderuje. Jedni jej kritizují za to, že málo, druzí, že moc. Už to ukazuje jeho sílu.

Nedávno oznámil, že pozastavil vývoj nové verze Instagramu pro děti do 13 let. Chce o rizicích komunikovat s experty a rodiči. V době, kdy roste závislost na sociálních sítích, mladí lidé ztrácejí schopnost komunikovat v celé šíři jazyka a hlavně neverbálních signálů (protože ty na těch sítích nevidíte). Objevují se pojmy jako digitální demence. Která neznačí neschopnost pohybovat se ve světě IT, ale neschopnost pohybovat se mimo něj!

Výzkumy ukazují, že dětem, které tráví čas na sociálních sítích, se snižuje IQ (možná to leckdo neví, ale IQ se v čase mění třeba jako DNA). A Facebook – tedy budoucí Meta – pozastavil práce na vývoji verze pro děti do 13 let. Misto toho, aby je prostě ukončil.

ve světě meta propojení, iluzí a virtuality jsme už dávno

Kdepak, ve světě meta propojení, iluzí a virtuality už dávno jsme. Ale pořád máme šanci si z něj brát jen něco. Občas odejít do lesa, na kopec, ponořit se do řeky či rybníka, rýpat se v zemi na zahradě, zalézt si někam s rodinou, kamarády, knížkou, nebo se třeba zavřít do sklepa a bušit tam do kytary. Jen bacha, aby z toho taky nevznikla závislost.