Zítra přijde Godot. Ale moc toho nevyřeší
Ministerstvo financí pravděpodobně zítra vyhlásí první regulované ceny pohonných hmot. Nejednomu motoristovi to uleví. Zřejmě ani ne tak cenový strop (minule toho moc nezpůsobil), jako spíš úleva na dani. Zatímco pro sváteční řidiče půjde maximálně o nějakou tu stokorunu měsíčně, pro profesionály může více než dvoukoruna na litru znamenat zásadní úlevu. Hlavně nafta pak představuje výrazný inflační faktor, takže její cena by měla trápit úplně každého.
Jenže v tržní ekonomice – kterou ještě pořád jsme – žádná regulace netrvá navždy. Přičemž vliv blízkovýchodní války bude zjevně delší, než všichni čekali před půl rokem. Bohužel, jak už to tak v posledních letech bývá, nejde jen o ni. Na rozdíl od ropných krizí v sedmdesátých letech je ta aktuální zřejmě důsledkem kombinace víc než jednoho faktoru.
Stejně jako u elektřiny a plynu to začalo před covidem. Souběžně s rozvojem snu o bezemisní ekonomice došlo k události, kterou širší veřejnost ani moc nezaznamenala. Od roku 2020 musely všechny dopravní lodě snížit maximální povolený obsah síry v lodním palivu z 3,5 na 0,5 % hmotnosti. Jediným způsobem, jak se nařízení vyhnout, respektive změně používaného paliva, byla instalace „praček plynů“.
Právě tato cesta se ukázala jako poměrně efektivní. Zatímco do roku 2019 zmíněnými pračkami disponovala jen jednotlivá procenta zámořských plavidel, poté nastal prudký růst. Tím se trochu omezil dopad celé regulace na trh s palivy. Přitom měl být značný, protože znamenal přechod od levného mazutu k mnohem kvalitnější naftě a dalším, jí podobným destilátům.
Minimálně v Evropě se čekal prudký dopad do cen pohonných hmot. Samozřejmě víc do nafty než benzínu, což mělo být hrozbou pro cenovou hladinu úplně všeho, co se přepravuje fyzicky (tedy skoro všeho kromě softwaru, zábavy, počítačových her, energie…).
Zároveň mnozí majitelé rafinérií začali omezovat investice do obnovy a inovací. Proč? Prostě proto, že čekali přechod na nízkoemisní, a tudíž méně fosilní ekonomiku. A ještě část kapacity přeměnili na produkci biopaliv a oněch destilátů pro lodě.
Kapacita evropských rafinérií má během čtvrt století klesnout na šestinu
Že cenový šok nenastal, nebo respektive ne v plné výši, způsobil vedle oněch praček faktor jinak veskrze negativní – COVID. Podobně jako Evropa v té chvíli ještě nepocítila naplno pokles kapacity stacionárních zdrojů elektřiny, nepocítila ani omezení kapacity svých rafinérií. Navíc dovážela nejen ropu, ale i hotovou naftu z Ruska.
Šok přišel po útoku na Ukrajinu. Tehdy se jej ještě podařilo po krátké době zvládnout dovozy odjinud. Jenže teď je právě to „odjinud“ čím dál víc poškozené válkou, která měla být blesková. Jenže není a velká část Blízkého východu se noří do zřejmě dlouhodobého konfliktu s řadou bojových linií (dokonce až tak, že některé arabské státy začaly jednat o spolupráci s Izraelem).
Zároveň se ukazuje, že přechod na bezemisní ekonomiku nepůjde v Evropě tak rychle. Přesto aktuální studie od S&P zadaná společností Concawe odhaduje, že kapacita evropských rafinérií poklesne z přibližně 13 milionů barelů denně v roce 2024 na méně než 2,1 milionu barelů denně do roku 2050. Tedy během čtvrt století zhruba na šestinu.
Ukazuje to minimálně na tři důležité aspekty evropské ekonomiky, které dnes vidíme kolem sebe poměrně často. Prvním je skutečnost, že ne vždy jde vše podle plánu a naše schopnost reagovat na změny je omezená. Druhým, že svět není tak bezpečný, abychom mohli spoléhat na globální stabilitu. Z nespolehlivého Ruska jsme přesunuli svůj importní zájem do USA a na Blízký východ, přičemž oba regiony se dnes ukazují opět jako nespolehlivé. Třetím, že fosilní paliva i přes veškeré snahy zůstávají strategickou surovinou.
Bohužel na těchto třech věcech se hned tak něco nezmění. I kdyby se situace kolem Íránu uklidnila. Snížení cen tak na rozdíl od Godota dorazí. Ovšem dlouhodobě toho moc nezmění.