Závazek přijmout euro není ani zdaleka jednoznačný
Ačkoliv se často opakuje, že dříve či později euro přijmout musíme, z právního hlediska to zdaleka není jednoznačné. Spíš nemusíme.
Otázka znovu vyplavala poté, co se za společnou měnu jednoznačně přimluvil prezident Petr Pavel. A to hned v novoročním projevu. „Je načase, abychom po letech začali dělat konkrétní kroky, které nás k naplnění tohoto závazku dovedou. Přes nekončící diskuse o výhodách a nevýhodách eura pro zemi s otevřenou a exportní ekonomikou, ležící ve středu Evropy, je společná měna logickou budoucností,“ prohlásil.
První otázkou je, zda skutečně má euro nějaké výhody. O tom později. Ale jak je to s tím závazkem? Spousta lidí si myslí, že eurozóna je jakousi podskupinou Evropské unie. Ve skutečnosti bylo od počátku deklarováno, že euro je společnou měnou EU. Ovšem ne každý ji přijal.
Jak to? Je potřeba projít pár detailů. V přístupové smlouvě se doslova píše: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o evropském společenství (ES).“ Jinými slovy, my už v měnové unii dávno jsme, ale na bázi výjimky nejsme v eurozóně.
Velká Británie a Dánsko si už při vstupu vymínily, že společnou měnu nepřijmou. Když si dupnete, tak to asi jde. Mezi vyspělými zeměmi je zmiňována jako vyspělá země z EU, která stojí mimo euro, Švédsko. Dokonce o tom rozhodlo v referendu. Jak je to možné, když to jednou slíbilo?
Stalo s členem měnové unie, ale neslíbilo, že vstoupí do systému ERM II. Tím pádem neplní jednu ze čtyř podmínek pro přijetí. Ty další jsou v oblasti inflace, rozpočtových schodků a – což se málo akcentuje – úrokových sazeb.
U schodků je to přesně dané ročními údaji o celkových zadlužení ve vztahu k HDP. U těch dalších dvou se poměřuje situace se třemi nejúspěšnějšími členskými státy z hlediska nejvyšší cenové stability a nejúspěšnější cenové politiky. Což v současnosti asi dává docela slušný prostor, jakou zvolit srovnávací základnu. Každopádně v úrocích a růstu cen jsme teď byli nebo i jsme mimo plnění podmínek. Ale nechme stranou otázku, zda plníme, nýbrž zda je nutné k přijetí směřovat.
Podle některých právníků ještě více volnosti v otázce vstupu do eurozóny podtrhla Lisabonská smlouva. Ta upravuje celou proceduru podrobněji, ale o povinnosti v ní nic není. Dokonce zdůrazňuje, že zafixování kurzu k euru proběhne po dohodě s dotyčným členským státem.
Otázka, zda by přijetí společné měny bylo výhodné, je na samostatný článek. Mluví se o tom pořád. Hlavně zastánci ale někdy i odpůrci eura používají často přinejmenším neférové argumenty. Na jedné straně třeba, že koruna může za vysokou inflaci. Což ale není nijak doložitelné. Na druhé, že přistoupením k eurozóně bychom ručili za závazky předlužených členů. Což je prostě nesmysl.
Příklad Slovenska, na které zastánci poukazují, ukazuje, že euro toho moc nepřineslo. Očekávaný příliv investic nenastal. Hlavní výhodou pak má být snížení transakčních nákladů. Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer k tomu před pár dny napsal: „Z konsolidace za bankovní sektor lze HORNÍ MEZ nákladů CELÉ ekonomiky na transakce a zajištění vůči euru odhadnout hluboko pod 0,5 % HDP. Jde zhruba o 0,5 % výkonů/tržeb, 0,6 % nákladů a cca 2 % přidané hodnoty průmyslových podniků. HORNÍ MEZ za CELOU ekonomiku.“
Dalo by se z druhé strany pokračovat, že euro by umožnilo lepší plánování, protože jeden neví, co ta koruna vyvede. Zkusme tuto linii opustit a podívat se na věc, řečeno s poručíkem Troníkem, tak nějak politicky. V Bruselu i Frankfurtu se tváří, že jednota unie (včetně měnové) je nerozborná. Ale skutečnost, že část zemí kašle na Pakt stability už dlouho vyvolává otázku, zda Evropská centrální banka plní své deklarované cíle, nebo spíš politická zadání ustát levné finance pro Itálii a podobné dlužníky. (Právě pokles nákladů na obsluhu státního dluhu by mohl být výrazným argumentem pro společnou měnu – ale také je v tom varování před lákadlem k morálnímu hazardu – když to bude levnější, tak hurá do dalších dluhů.) Navíc se rozhodla zachránit zelenou planetu. Což už je mimo její mandát.
Ve Francii se zdá, že Marine Le Pen by se z komplikace mohla přeměnit na výraznou sílu dalšího vývoje. Což by zamíchalo kartami v unii při nejmenším stejně jako vstup německé AfD do jakékoliv vládní koalice. Nečitelná je stále italská premiérka Giorgia Meloniová. Ta je zklamáním pro fašisty (naštěstí), ale i pro leckteré konzervativce. Zatím tančí na vejcích, aby ustála povolební realitu jakž takž v souladu s předvolebními proklamacemi a nikdo neví, jaký bude její další krok, ev. kdy nějaké vejce praskne. Nicméně Itálie sehrála významnou roli při zablokování tvrdé verze Euro 7. Jednota v unii se trhá, a to je možná další vážný důvod pro zdrženlivost.
