Záblesky svobody v Číně a Íránu? Bacha na Csaplárovu past

Čína uvolňuje protipandemická opatření a v Íránu se stáhla z ulic mravnostní policie. Pokud nejde jen o taktický úkrok stranou, vidíme malé, ale nepřehlédnutelné vítězství svobodné vůle někde, kde bychom to nečekali.

Zelená barva na Íránské vlajce symbolizuje islám. Znak je symobilcým přepisem Aláhova jména. Foto: jorono z Pixabay

Jak je to možné v době, kdy se zdá, že ani ve vyspělých demokraciích nemá žádný protest váhu? Vzpomeňme na manifestace během Covidu. Nebo na protesty proti válce ve Vietnamu či proti vládám. Kdo kdy v liberální, demokratické, západní společnosti, čeho dosáhl? Účast USA ve vietnamské válce skončila až skoro tři a půl roku po největších demonstracích. Konec rasismu v téže zemi neodstartovali politici, ale soudní verdikt.

V podstatě posledním skutečně velkým průlomem ke svobodě, který si částečně vyžádal hlas ulice, byl pád sovětského bloku a komunistických režimů. Ať už s následnými posuny tam či onam. Jako by platilo, že lid může svrhnout diktaturu či prolomit její tabu, ale v demokracii už si toho moc nevykřičí.

Určitou logiku to má. Protože v demokratických režimech lid hlasuje ve volbách, čímž vládnoucí skupina získává legitimitu. Otázka zní, jak jsou ty volby svobodné a zda ona legitimita má být neomezená. Politik se mění a volič se zase může splést. Zvlášť při omezeném výběru.

Druhovu věcí je, že on se ten hlas lidu přece jen ve spoustě věcí projevuje. Proč vlády pouštějí žilou veřejným financím, aby zvedly důchody a platy státních úředníků? A proč nejčastěji před volbami? Prozíravý politik (což neznamená zodpovědný) si klade otázku, co volič chce?

Každopádně se zdá, že revoluční prolomení některých tabu a vyvolání změn nemusí být začátkem procesu ke svobodě, ale jeho koncem. Připomíná to populární tzv. Czaplárovu past. Toto pojmenování se vžilo pro situaci, kdy fotbalové mužstvo vede 2:0, je přesvědčené, že má zápas v kapse, ztratí motivaci a koncentraci, a nakonec ještě prohraje.

prolomení některých tabu nemusí být začátkem procesu ke svobodě, ale jeho koncem

Evropané v posledních sedmi letech, pokud jde o svobodu, dost prohrávají. Jsou svázání stále větším počtem nařízení, o jejichž smyslu lze více než pochybovat. Ať už jde o budoucí zákaz spalovacích motorů, nebo dřívější lockdowny. Dokonalostí je tlak na povinné podíly žen ve vedení firem. V době, kdy se nás zároveň unie snaží přesvědčit, že mezi ženami a muži neexistují rozdíly. Jak je tedy má zaměstnavatel identifikovat?

Takto by se dalo pokračovat. Spíš než o nesmyslnost těchto výmyslů jde o to, že v řadě případů se vlády tzv. západního světa neštítily potlačit protesty s podobnou brutalitou, jako kdysi v Praze na Národní třídě. Až na to že teď to nic nevyvolalo.

Každopádně jsme na tom pořád o několik pater lépe než obyvatel Číny nebo Íránu. O menšinách v zemi ovládané z Pekingu nemluvě. Přesto nelze nevidět, že i v diktaturách k určitým uvolněním dochází. Skoro by se dalo říct, že tam, kde svoboda přichází evolucí, je to lepší než tam, kde proběhla revoluce.

Arabské jaro přineslo svobodu jen někde

Takzvané arabské jaro sice přineslo pád či odstoupení řady despotických vládců. Nejedna země se ale stále nachází ve fázi bojů o moc a leckde možná i posílily fundamentální náboženské skupiny. V případě Íránu vidíme formální demokracii, avšak stále platil a platí obrovský vliv nevolených muslimských duchovních. A to v podstatě od svržení šáha Muhammada Pahlavího.

Cesta k posílení demokracie, a hlavně svobody by musela vést přes oddělení moci duchovenstva od státu. Což se asi nestane, nic tomu nenasvědčuje. A kdo ví, zda Íránčané chtějí zajít tak daleko. Czaplárova past tak může sklapnout a do ulic se může vrátit i ona mravnostní policie, jen v jiné podobě. Každopádně je současné dění v Íránu i Číně drobným zábleskem, že někde může jít vývoj i proti proudu omezováním svobod. Pokud se to zítra úplně nezlomí.