Vyhrňme si rukávy, lehněme si do trávy
Belgická vláda chce zavést čtyřdenní pracovní týden. Z kusých zpráv není jasné, zda povinně a pro všechny, asi ano. Řada firem to už zkusila, teď by ale šlo o revoluci na úrovni státu. Ekonomové věří, že dřív či později to stejně přijde. A co na to třeba psychiatři, psychologové, sociologové…?
Rozhodně to vypadá, že vláda chce i podle kusých vyjádření spíš umožnit, aby si lidé pátý den napracovali, než aby se počet hodin pracovního týden zkrátil. Tím by se její záměr lišil od toho, co zkoušel třeba Island či co zavedly v některých firmách. A sice, zkrácení pracovního týdne při dodržení osmihodinové pracovní doby. Alternativou, o které mluvila i minulá ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, je částečné zkrácení třeba na 35 hodin týdně s možností si ony tři hodiny nad rámec běžné pracovní doby napracovat.
Tyto částečné úpravy vypadají trochu úsměvně, když usoudíme, že v řadě především manažerských a odborných pozic stejně nikdo pracovní dobu nedodržuje. Spíš se maká víc než méně. A vypadnout v pátek už v poledne někde jde a jinde ne.
Myšlenka na zkrácení pracovního týdne vypadá jako naprostý nesmysl taky v době, kdy lkáme nad nedostatkem pracovních sil. Je to ale otázka. Samozřejmě, že u výroby, zdravotnického personálu v nemocnicích, policie a vůbec celého záchranného systému by znamenal, že někdo musí ten výpadek nahradit. To bylo důvodem, proč na severu Evropy zastavili podobné experimenty například v pečovatelských domech. Přišlo to prostě draho, protože museli najmout další personál.
Ve výrobě něco pokryje automatizace a robotizace, ale zvláště u záchranného systému to bude stát peníze.
Jiné je to tam, kde lze chybějící hodiny nahradit větší intenzitou práce. Což nemusí znamenat dřít jako kůň. Odpočatý člověk v dobrém rozpoložení prostě může podat lepší výkon. Nehledě na to, že podle odborníků na řízení času (dobře, tedy time managementu) velká část lidí věnuje i více než polovinu času v kanceláři nevýkonným, a dokonce nepracovním činnostem. Což prosím nutně neznamená, že to prokecá a prožvaní, případně prohraje na mobilu či prosurfuje na internetu. Spíše se hovoří o potřebě odstranit vyrušování, které přichází z okolí.
člověk zrpavidla pracuje jen část času stráveného v kanceláři
Člověk by tudíž řekl, že na home office musí mít všichni výkonnost mnohem větší. A mnozí také tvrdí, že zpočátku měli. Ale jak během posledních dvou let zůstávali doma dlouhodobě, tak klesala. V tom je právě potíž všech pokusů. Většinou měří jen omezenou dobu, a tudíž omezené dopady. Na druhou stranu je pravda, že řada účastníků těchto experimentů si je pochvalovala. Cítili se odpočatější a lépe se jim pracovalo.
Část lidí si zkrácení pracovního týdne nepřeje
Jsou ale i tací, a není jich málo – okolo třetiny – s opačným názorem. Že si raději práci rozloží do více dnů a podobně. Osobně si troufám tvrdit, že pohoda v práci nesouvisí jen s počtem hodin a dnů v ní strávených. Dokonce ani s pracovním vypětím, jako spíš s atmosférou. Někam prostě člověk chodí rád nebo aspoň ne nerad, a jinde ho to ničí.
A pak je tu ještě jedna věc – méně práce a více osobního času asi bude vyhovovat generaci mileniálů. A části nás starších, co už máme ten hlavní pracovní adrenalin za sebou. Co ale s lidmi, kteří si z práce udělali fetiš? A ze zvládání všeho, co se dá i nedá. Když dodělají práci, bleskově odvezou děti na kroužky, aby si mohli odskočit co nejrychleji nakoupit nebo zacvičit. Víkendy tráví v sedle jízdního kola a když si vyrazí na fotbal, nesmí se prodlužovat. Protože hned zase někam spěchají. Že nebudou mít tak napilno, když získají více času? Ale naopak, budou ho muset rychle zase něčím vyplnit.
Nedělní neurózy
To je podstata workoholismu. Ale nejen toho. Viktor Frankl, psychiatr, který po přežití koncentračního tábora začal pátrat po smyslu života, kdysi vytvořil tzv. školu nedělních neuróz. Podle ní lidé bez hlubšího smyslu života o víkendech, v době, kdy nejsou zaměstnaní, začínají potkávat své vlastní stíny a svoji prázndotu. Proto propadají neurózám či depresím a nemohou se dočkat pondělí. Na dnešní dobu neustálého spěchu, růstu, přizpůsobování se tomu, co je in, žití podle autopilota a „mravenizace“ to sedí jak vyšité.
Každopádně je otázkou, co belgická vláda sleduje. Navíc v okamžiku, kdy část zemí vylučuje nemalou část pracujících z pracovního trhu. Naposledy Itálie, propočty odhadují okolo půl milionu lidí. Pokud nelže zpráva Rádia Genova, premiér Draghi jim sdělil, že už nejsou součástí společnosti. V angličtině jsem jiný výskyt této citace nenašel, tak třeba je to trochu jinak. Každopádně uvažovat o úpravách pracovní doby v době prohlubující se segregace lidí a hroucení základních principů západní civilizace vypadá možná starost mimo čas a dobu.
