Roboti už jdou. Platit daně a odvody
Na přelomu 18. a 19. století dělníci rozbíjeli stroje, aby jim nebraly práci. Dnes padají návrhy na zdanění robotů. Čím víc jich totiž bude, tím méně lidí možná soukromý sektor uživí. Takže stát bude potřebovat další zdroje, aby měl z čeho vyplácet své zaměstnance, dávky a podpory.
Možná je to planý poplach. Ve vyspělých ekonomikách zavádění strojů a inovace vedly k přelivu lidí do služeb. Obavy, že pro ně nebude práce, se nenaplnily.
Teď se ale potkáváme s robotizací či úvahami o ní nejen ve výrobě. Na spoustě zákaznických center odpovídají chatboti. Mluví se o robotech diagnostických, poradenských, výukových, dokonce o robotické psychoterapii. Samotný proces vyvolává otázku, kdo dokáže nastavovat a kontrolovat obrovské množství parametrů, které tzv. umělá inteligence stihne hlídat. Jedna z odpovědí zní, že zase jen další umělá inteligence.
Ne vždy to musí znamenat zánik pracovních míst. Někde může naopak inovace pomoct lepšímu využití zkušeností a kvalifikace. Nemalá část ale asi zanikne. Samozřejmě se na to lze dívat i opačně. Pokud Evropa v robotizaci a digitalizace zaostane, nejednu zdejší výrobu zválcuje konkurence, například z rychle se rozvíjejících asijských zemí. A pak už těch pracovních míst bude ještě méně, stejně jako výnosů z daní a odvodů na sociální a zdravotní pojištění.
Je otázkou, jestli právě k naplnění tohoto rizika ale nesměřují právě úvahy o speciálním zdanění. „Pracovní trh se bude dramaticky měnit. Odhaduje se, že do roku 2030 zanikne třetina pracovních míst, nahradí je roboti. Sice vzniknou nová místa, ale někteří lidé se možná nebudou chtít rekvalifikovat,“ citovala ČTK Pavla Semeráda z Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Podle něhož je navíc pravděpodobné, že přechod bude tak překotný, že se někteří lidé ani nedokážou tak rychle rekvalifikovat. „Je proto potřeba začít přemýšlet, jak nahradit výpadek na straně státního rozpočtu,“ řekl agentuře.
Podle něj je nejdřív třeba definovat, co je to vlastně robot. Následně přijít se speciální daní. Mohla by se platit podle nějakých parametrů, podobně jako je tomu u povinného ručení u aut. V úvahu ale přichází i varianta sazba DPH u výrobků produkovaných roboty nebo zrušení odpisů na tento typ investic.
Všechno ale zavání nějakou nerovností. Nehledě na to, že robot má také své náklady na pořízení, servis, energie… a ne každé zařízení slouží k produkci. Může jen shromažďovat data, obsluhovat klienty, dělat analýzy…
Riziko je tak minimálně trojí. Za prvé že vznikne strašně složitý systém, kde budou vznikat nerovnosti. Například jako když se zařazují výrobky pod sazbu DPH, přičemž dva podobné mohou skončit v různých kategoriích (v 90. letech se to stalo například u vodoměrů a průtokoměrů). Teď může jeden producent odvádět vyšší DPH nebo speciální daň, protože bude používat robota ve výrobě, zatímco druhý mimo ni.
Co když daně zavede jen část světa?
Za druhé může taková restrikce od robotizace odrazovat. Jestliže všichni, včetně politiků říkají, jak je přechod na Průmysl 4.0 nutný, tak by ho asi měli spíš podporovat. Ne mu stavět překážky.
Za třetí se tento efekt může ještě znásobit, pokud v jiných částech světa k podobným úpravám nesáhnou. Má tedy ke „zdanění robotů“ dojít na základě rozhodnutí každého státu, nebo mezinárodních dohod? Evropské unie a G8? Nebo G20 či snad ještě nějaké širší základny? Má se do toho vložit WTO?
Možná se blížíme ke zlomu, kdy si i v souvislosti se stárnutím populace, zjištění, že globalizace má svá obrovská rizika a názorová restrikce může vést k bouři na trhu práce, budeme muset počkat na diskusi o zcela novém pojetí daňových soustav. I když jak známo, revolucí se politici bojí. Pokud jim nezavelí byznys.
