Válka Hamásu s Izraelem je pokračováním destrukce bezpečného světa

Jedna z holubic vypadá jako zkrvavená. Foto: Ash Hayes na Unsplash
Audioverzi článku si můžete poslechnout zde.

Pamatuji si na to jako dnes. Přišel jsem k snídani a maminka řekla: „Víš, že je válka?“ Bylo mi deset let a Čína napadla Vietnam.

Slovo válka mi tehdy připadalo jako něco, co patří do historie. Přitom se střílelo na mnoha místech planety. V Afghánistánu ještě ne, to mělo teprve přijít. Ale v Íránu se bojovalo v ulicích, ještě předtím vietnamská armáda překročila hranice Kambodži a následně ukončila nadvládu Rudých Khmerů. V roce předchozím se bojovalo mezi Ugandou a Tanzánií. Občanské války probíhaly v Rhodesii, Mosambiku, Libanonu a schylovalo se k ní v Salvadoru.

Nebyly to války mezi státy a taky se o nich moc nevědělo. Stejně jako v době relativního klidu jsme moc nevnímali vraždění na různých místech Afriky. Zatímco američtí politologové říkají, že od poloviny osmdesátých let počty ozbrojených konfliktů i jejich obětí ve světě klesají, došlo v té době třeba ke genocidě ve Rwandě se zhruba 800 tisíci obětí a 2,5 milionu lidí, kteří ze země utekli. Ještě předtím, v 80. letech, válčily Írán a Irák. O tomhle konfliktu jsme měli informací poměrně dost. O bojích v zemích uvnitř Černého kontinentu se toho většinou dozvídáme jen minimum. A tak je moc nevnímáme. Nemáme ani představu, kde leží, jak jsou velké a jak vypadají jejich obyvatelé.

Válčilo či válčí se přitom v posledním desetiletí v Mali, Somálsku, Súdánu, Kongu, Nigérii, Kamerunu… Počty obětí se v nejednom případě počítají na desítky tisíc. V Somálsku se jich odhaduje přes půl milionu.

V Jižní Americe se zase permanentně bojuje s drogovými kartely, na Arabském poloostrově se vybíjejí obyvatelé Jemenu. Zřejmě za podpory svých sousedů. Čím jsou tragédie dál, tím víc je vnímáme tak, jako by se nás netýkaly. Šokem byla válka na Balkáně, teror v Sýrii i Islámský stát. Ke všem bylo dost zpráv, doprovázela je šílená zvěrstva a první z citovaných byla navíc blízko.

Je to svým způsobem logické. Vžít se do šoku člověka se západní mentalitou, kterému najednou létají nad hlavou střely, bomby a letadla je asi jednodušší, než si představit střelbu na předměstí Kigali nebo Chartúmu. Jako by to prostě k určitým částem světa patřilo a nebylo jim pomoci. Často opravdu není, ani mezinárodní síly nedokážou mnohé násilí zastavit, anebo jen dočasně.

Vžít se do šoku člověka se západní mentalitou je asi jednodušší, než si představit střelbu na předměstí Kigali nebo Chartúmu

Izraelsko-palestinský boj trvá od okamžiku, kdy OSN rozhodla o vzniku státu Izrael a Britové vyklidili území. Vlastně to začalo ještě dřív, a sice teroristickými akcemi, a to i ze strany Židů. Palestinci nikdy neuznali, že nedostali vše, co chtěli, resp. spíš, že vůbec má vzniknout židovský stát. A začalo peklo, které s přestávkami trvá dodnes.

Nejde zdaleka jen o osvobozenecký boj, ale o střet dvou neslučitelných kultur a náboženství. A taky o boj jedné skupiny, byť mnohými obyvateli podporované. Ale ne každý ví, že Hamás a Palestinská samospráva nejsou totéž.

Ze všech stran přicházejí varování, že teď je všechno špatně. Že má Izrael naprosto neschopná vedení silových ministerstev, že si na jedné straně nemůže tohle nechat líbit, ale na druhé se už tak dlouho brání jít na palestinské území. Že nikdo neví, o co teroristům z Hamásu jde, a dokonce, že by po jeho svržení mohly přijít ještě horší varianty. Takže alternativou je jen obsazení pásma Gazy a diktát. Do čehož se nikomu nechce a na což prý Izrael možná ani nemá prostředky.

Martin Indyk, člen Rady pro zahraniční vztahy v New Yorku upozorňuje, že když Izrael Gazu vyčistí, bude státu před otázkou: Co teď? Okupovat pásmo nechce, takže babo, raď.

Hamásu může jít o osvobození rukojmích, torpédování pokusů směřujících k jakési dohodě mezi Izraelem a Saudskou Arábií (ta to ústy korunního prince vážně připustila) nebo to myslí se zničením svého souseda vážně (přestože na to asi nemá sílu).

Benjamin Netanjahu, který má dost problémů na domácí scéně, stojí najednou před úkolem, jak se stát hrdinou, a ne poraženým. Řekl, že půjde o dlouhou válku. Asi si budeme muset začít zvykat, že Ukrajina není výjimka. A při pohledu na fotky Palestinců, slavících v evropských ulicích, možná i přehodnotit své bezpečnostní priority. Když k tomu přičteme války gangů, které se také opírají o imigraci…, tak bychom nebinárním záchodům měly na chvíli dát nižší prioritu.