Už ani soudnictví není, co bývalo. V USA ani na Slovensku
Svět se zmítá v chaosu. Už nejméně pět let nefungují jistoty, které jsme měli mnozí za definitivní.
Začalo to covidem. Nejen, že ze den na den jsme přišli o práva, dříve nezpochybnitelná. To bylo v danou chvíli pochopitelné a výjimečností situace ospravedlnitelné. Jenže další zhruba dva roky docházelo k rozdělování obyvatel podle nahodile vytvářených kritérií, znásilňování odborných pojmů, chaosu nesutálých nařízení, která se rušila, obnovovala, měnila…
A do toho najednou přišla válka. Na evropském území a se zapojením jedné z velmocí. Která vyhrožuje celému světu. Skokově pokročil rozvrat energetiky a s ním spojená inflace, která měla pro mnohé z nás představovat jen kousek ze vzpomínek. Přičemž je tu v omezené míře dodnes. Stačí si zajít do potravin.
Evropská unie nám říká, co máme dělat (ne, co nesmíme, ale co musíme) a co si máme myslet. Vzpouru proti ní vedou velmi často lidé, které bychom také dříve považovali za příklad krátkodobého dějinného vyšinutí z normálního běhu věcí. Stačí se podívat do Francie, kde si to v posledních volbách rozdaly o vítězství krajní póly politického spektra.
USA nově není spojencem Evropy. Ještě před časem varovala šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová, že svět se rozdělí do ekonomických bloků, přičemž jeden se soustředí kolem USA, druhý kolem Číny. Zároveň ale, že se má Evropa připravit na vítězství Donalda Trumpa, který se bude chovat konfrontačně.
Dnes to skoro vypadá, že se svět rozdělí na více bloků. Přičemž není jasné, s kým se budou USA alespoň za současného prezidenta kamarádit. Historicky bude jeho působení v čele země epizodou. Pro všechny ekonomicky činné (a to jsme všichni) osoby ale půjde o čtyři velmi náročné roky. A kdo ví, s jakým dědictvím.
Evropa není a nebude hybatelem tohoto dění
Jisté je jedině to, že Evropa není a nebude hybatelem tohoto dění. Ani tím, okolo koho se budou soustředit hlavní trendy (teda kromě ideologických, ty nám jdou dobře). Ne, že by to média nekonstatovala, ale přece jen tváří tvář hrozbě zavírání fabrik to stojí až v druhé řadě: prezident a jeho administrativa si berou na mušku i školství, zdravotnictví i svobodu mnohých institucí a jedinců. Je v pořádku, pokud nebude prezident dál tlačit společnosti do různých inkluzivních a genderových praktik. Je ale ok, pokud jim je chce téměř zakázat?
Ačkoliv je Donald Trump pro Evropu hrozbou, tak trochu jakoby jí říkal: hele, moc si to s těmi svobodami a zákony nekomplikujte. Přestože americký prezident je velmi mocný, pár soupeřů má. Tím prvním je samozřejmě Kongres, a pak soudy. V USA je jejich struktura navíc bohatá a udělat prezidentovi čáru přes rozpočet může hned několik z nich. Což už se také stalo, naposledy, pokud jde o cla.
moc si to s těmi svobodami a zákony nekomplikujte
Ačkoliv většina hráčů veřejných či soukromých zpravidla skončí u slov „rozhodnutí soudu respektujeme“, ať už se proti němu odvolá či ne, občas se od politiků ozvou i útoky. Také v České republice se někteří nechali slyšet, že legislativu tady nedělá Parlament ale Ústavní soud. Přestože rozhoduje o zlomku přijatých norem, a to ještě jen z určitých úhlů pohledu – především kolize s vyššími normami.
Trump ale křičí, že soud mu omezuje jeho práva. Bílý dům neopomenul připomenout, že soudci jsou nikým nevolení. To se ale týká leckteré instituce, která zpravidla v USA podle průzkumů dlouhodobě požívá větší důvěry než politici. Například centrální banka Fed, Nejvyšší soud nebo Komise pro cenné papíry.
Někdy se zdá, že podle zastánců liberální demokracie soudy nesmí být kritizovány. Což je nesmysl. Rozhodují na nich lidé, a ti se mohou mýlit nebo mít nekalé úmysly (nebo taky nedostatek smyslu pro zodpovědnost). Těch šokujících verdiktů je dost a dost. A rychlost taky alespoň tady v Česku není nevyšší.
Jenže ta kritika jde proti celému systému. Jako kdyby někdo říkal: tenhle pilíř moci nás už nebaví a překáží nám. Doslova: „Co si to dovolujete kritizovat naše jednání?“ Do minulých polských voleb se napsalo hodně řádek o tom, že právě v zemi našich severních sousedů to bylo s nezávislostí justice dost nahnuté. A teď členové slovenské vlády říkají, že odsouzení šéfa národní banky za korupci je politický proces. Dokonce zaznělo srovnání s Miladou Horákovou.
Ať premiér a další zveřejní hromadu věcných argumentů proti verdiktu. Ať odborně roztrhají soudce na kusy. To by bylo v pořádku. Nakonec je pravda, že celý verdikt pravděpodobně stojí na jediné výpovědi! To jaksi nelze pominout. Spíš to ale celé vypadá na vymezování se vůči soudní moci s onou známou rétorikou. (Zvlášť s otázkou, zda to celé nemělo posloužit opozici.) V USA, na Slovensku, možná i jinde. Po odsouzení Marine Le Pen to nakonec působilo podobně. Jo jo, nic už není jako kdysi. Musíme se víc snažit, nic jiného nám nezbývá.