Svět jako systém, kde se všichni drží v klinči
V byznysu se pro to používá ještě trochu vulgárnější termín. Že někdo někoho drží za něco, tedy, že ho má v hrsti. Současná situace ve světě politiky a obchodu dospěla do situace, kdy se všichni drží navzájem a destrukce se jen prohlubuje. Existuje cesta ven?
Ve válkách to bývá nerozhodné, nebo jeden tahá za delší konec. Teď ale stojí velká část světa na pozici, kdy se musí pořád rozhodovat pro menší zlo.
Nejtypičtějšími příklady jsou nejen Evropa, ale také Čína. Jak už jsme tu psali, pro zemi draka je Rusko strategickým partnerem v boji s americkou hegemonií. Zároveň ale i sousedem, který se může ze spojence kdykoliv překlopit v agresora. Také zdrojem plynu, jehož je právě Čína největším světovým dovozcem.
Na druhé straně čelím sice omezeným, ale přece je určitým americkým sankcím za své postoje k probíhající válce. S USA se ovšem nemůže kamarádit. Nejen kvůli nenávisti k jejich globální moci, ale také proto, že vyzbrojují Tchaj-wan.
Aby toho nebylo málo, některé asijské státy od útoku na Ukrajinu přestávají mít Čínu v oblibě. To vše v situaci, kdy čelí snahám Austrálie a Japonska omezit její vlastní dominanci v jihovýchodní Asii a části Oceánie. A kdy si dobře pamatuje, že ruská expanze i jí kdysi připravila o část území. Protiruských nálad údajně v zemi vidno více, než by Evropan čekal.
Podobně rozpolcené postoje musí fungovat například i v Izraeli, možná Turecku.
Plynová krize rychlé řešení nemá
Stejně jako se největší komunistická země světa nemůže rozhodnout jen pro jednu stranu, Evropa taky sankcionuje, posílá zbraně, ale ten ruský plyn prostě potřebuje. Už o tom bylo napsáno hodně, takže si jen shrňme to nejpodstatnější. Zvlášť tváří tvář úsměvům, podle nichž se zdá, že nové plynovody postavíme přes noc, nejpozději do prázdnin.
Je fajn, že v zásobnících už si nemohou myši dělat hnízda. Ale pořád jde o řešení na pár měsíců. Naopak všechny myšlenky na alternativní zdroje jsou během na hodně dlouhou trať. Ropovod z Polska se nepostaví přes noc. Ani z Asie, což je mimochodem mrtvý projekt, stejně jako ze severní Afriky. Oba směry jsou totiž zatížené podobnými politicko-teroristickými riziky jako dodávky z Ruska.
Omezení těžby může časem přijít i z Norska
V Evropě se toho asi už moc nevymyslí. Na Kypru údajně brání těžbě Turecko, Nizozemsko ji omezilo kvůli ekologii a o tomtéž údajně uvažuje i Norsko. Alespoň mu to radí jedna z největších tamních ekologických organizací a dotyčný ministr připouští, že je na čase to vzít v úvahu. Na nedostatek kapacit rovněž naráží snahy o masivní nákupy zkapalněného plynu z USA a Jižní Koreje. Kdo tedy tahá za kratší a kdo za delší konec? Putin, který potřebuje evropské peníze nebo Evropa, která potřebuje jeho plyn?
Podobně to brzo může být s obilím. Rusko a Ukrajina tvoří zhruba třetinu svého obchodu. Rusko může vyvážet jen sousedům, protože se nedostane do Středozemního moře přes turecké úžiny. Ale zároveň podle Zelenského v Černém moři blokuje i vývoz ukrajinských lodí.
Do toho je velká část moderního průmyslu celosvětově závislá na čínských dodávkách. Jak výrobků, tak i surovin. Tudíž nelze Čínu jen tak odpálkovat. Nota bene, když ta sama likviduje svůj vývoz blokací Šanghaje, a tudíž i největšího asijského přístavu.
Všichni potřebují všechny a všichni jsou se všemi na kordy. Snad jen USA stojí trochu opodál a zdá se, že jako na všech válkách i na téhle nakonec vydělá. Vždyť rostou ceny plynu, ropy, a nakonec porostou i ceny obilí. Jehož jsou vůbec největším producentem. Kdo ale věří, že se jim válka líbí, možná by si mohl položit otázku, jak moc poškozuje jejich mezinárodní sebevědomí. Možná to není fatální, ale důležité ano. Konec konců, proč Amíci chtěli za každou cenu zablokovat Nord Stream 2, mohlo mít důvody obchodní nebo právě politické.
Všechny problémy se odráží primárně v růstu cen. Kdyby se situace uklidnila, oslabila by nejistota a otevřely se obchodní trasy, bylo by lépe. Jenže to by někdo musel ustoupit. Ukrajina nemůže, je napadenou zemí. Rusko asi taky ne, protože jde o ego. Evropa a USA si musí zachovat tvář a Čína kráčí po ostří žiletky. Zbytek světa až na pár výjimek čeká. Nezní to moc optimisticky a řešení je v nedohlednu. Hlavně je ale otázkou, zda ho někdo opravdu hledá.
