Energiemi to nekončí. Ekonomika by potřebovala něco jako adaptační plán

Ceny energií nejsou bohužel jediným dopadem šíleného dění ve světě do našich peněženek. Za rohem číhají potíže s obilím a ani tím to ještě nekončí. Ekonomika se ocitá v jakémsi novém světě rozvratu mezinárodního obchodu. Chtělo by to adaptační plán. Jenže nejsme v centrálním řízení.

K velkým pěstitelům obilí patří i Argentina, odkud pochází tento obrázek. Produkcí pšenice se dokonce přibližuje Ukrajině. Foto: Paz Arando naUnsplash

Současnost nabízí jednu z mála situací, kdy bychom na tom byli v uzavřené, plánované a kontrolované ekonomice možná lépe. V první řadě bychom asi měli levnější energie z tepelných, jaderných (tyto dvě kategorie z hlediska podílu na produkci dominují) a vodních elektráren bez vývozu. Samozřejmě plyn bychom z vlastních zdrojů nezajistili. Ale aspoň někde by se nám ulevilo.

Za druhé bychom se radovali ze samozásobení obilím. Česko je v něm podle dostupných informací téměř soběstačné. Řada zemí je ale závislá na dovozu. Přitom největším producentem pšenice na světě je Rusko. Spolu s Ukrajinou vyprodukují asi tolik co USA a Kanada. Další země jako třeba Austrálie už přeci jen mají určitý odstup.

Rodí se globální problém s obilím

Jak to bude s dodávkami z Ruska a Ukrajiny můžeme jen věštit. Menší z těchto dvou zemí se po desetiletí říkalo obilnice Evropy. Přicházejí z ní zprávy, jak leckdo nezasel, protože se bojí min na polích. Jde o jednotlivosti, ze kterých těžko usuzovat na celek. Je ale nepochybné, že na Ukrajině je rozvrácené zásobování, část země je přímo v centru války, nebo jí fronta prošla.

Rusko je největším producentem pšenice

Že to nějaký dopad od produkce mít bude a svět to nemálo pocítí, o tom netřeba pochybovat. Dalo by se cynicky říct, že dnešní pšenice je stejně z hlediska výživy jen lepidlo. Jenže stravovací návyky miliard lidí se hned tak nezmění. Nehledě na to, že významná část obilovin slouží jako krmivo. V obilí zkrátka čeká další dopad války na světovou ekonomiku. A přes globální trh se projeví i u nás.

No a pak je tu pořád ještě covid. Čína začala v Šanghaji válku s obyvatelstvem a zatím v ní vyhrává. Kromě toho, že podle zpráv z místa dění křičí lidí hlady, děti jsou odebírány rodičům a probíhá vraždění koček i psů, nefunguje samozřejmě ani místní přístav. Největší brána obchodu z Číny a do Číny. Jak tady loni poznamenal šéf firmy Spedica Martin Feiferlík, vlakem lze z Číny odvézt za rok tolik, co zvládne jedna kontejnerová loď.

Takže globalizace se obrací proti nám. Ekonomika by de facto potřebovala adaptaci na úplně nové podmínky. Na rozvrat mezinárodního obchodu, ztrátu jistot, vysokou inflaci… Je to podobné, jako když si na jedné straně půjčujete, na druhé obchodujete, investujete… všechno vychází ale najednou vám jedna ta část přestane fungovat. Takže se rozpadne celek a je po rovnováze.

Jestliže léta Evropa rostla i proto, že mohla dovážet subdodávky laciněji, než by je sama vyrobila, teď se tato výhoda obrací proti ní. Bohužel, bohatství, které vytvořila, není jen v rezervách, do nichž by teď šlo sáhnout. Je i v cenách aktiv a útratách již realizovaných ve spotřebě.

Zřejmě jsme v jedné z mála situací, kdy by určité řízení ekonomiky, cen a spotřeby mohlo dočasně dávat smysl. Jenže ono to nejde. Buďto máte jeden systém nebo druhý. Něco mezi zpravidla moc nefunguje. A když už jen jedno, tak radši svobodu podnikání a volby.

řízení ekonomiky, cen a spotřeby by mohlo dočasně dávat smysl. ALE…

Každopádně řešení vyžaduje silný mandát a vysokou odbornost. Tím prvním vláda disponuje díky vlastní většině ve sněmovně. Ovšem získala ji hlavně jako alternativu k předchozí etapě. Už teď nejednoho svého voliče zklamala. Je to slyšet v hospodách i vidět na sociálních sítích. Jak mi nedávno řekla kamarádka, která po volbách nadšeně slavila: „Myslela jsem si, že nic horšího, než Babiš přijít nemůže. A ono je to ještě horší.“

Co měla přesně na mysli, nevím. Ale zatím je zjevné, že vláda se hodně soustřeďuje na své PR. Vytahuje se úplně se vším a rozdává úsměvy. Ne, že by to měla lehké. To ani náhodou. Ale po čtyřech měsících by mohla být čitelnější v tom, co hodlá dělat. Zatím je jasné jen tolik, že opouští liberalismus.

Odbornost zatím taky moc vidět není. Snad by se mohlo blýskat na lepší časy s expertním týmem k penzijní reformě. Ale nejaktivněji je zatím vidět poradce pro média. Nehledě na to, že odbornost a politika se u nás (a nejen u nás) už dávno rozešly.

Aby pak najednou nepřišel někdo, kdo bude mávat vlajkou, a strhne lidi k destrukci. Protože zatím jen inkasujeme špatné zprávy a Evropa místo řešení pro energetiku, potravinářství, ale třeba i duševní zdraví (což je další tikající bomba) chce zavádět povinné covid pasy. Hurá do Šanghaje.