Polské volby jsou příběhem o naději. Naplněné i zklamané
Polsko zřejmě už nebude reprezentovat strana, která si zahrávala s ústavou, demokracií a svobodou, ale také značně posílila polskou identitu.
Jak to doopravdy dopadne, si ještě budeme muset počkat. Podle výsledků to vypadá, že potenciální opoziční koalice na čele s Občanskou platformou bere v Sejmu jasnou většinu. Ovšem vítězem je dosavadní vládní strana Právo a spravedlnost (PiS). Prezident Andrzej Duda může podobně jako v Česku pověřit sestavením vlády kohokoliv. Pak mohou přijít na řadu vyjednávání s bůhvíčím po ruce… Poláci jsou připraveni i na to, že v případě nedohody půjdou za pár měsíců k volbám znova.
PiS jako nepřítel unie
Dosud dominantní PiS je často spojována se snahou nastolit v Polsku okleštěnou verzi demokracie, z níž zůstanou jen volby. Jak by řekl major Haluška alias Terazky, má vela vrúbkov u Evropské komise. To by tak nevadilo, protože komise má zase vela vrúbkov u velké části Evropanů.
Ale ty výtky nejsou mimo. V první řadě jde samozřejmě o reformu soudního systému, dávající politikům možnost trestat nepohodlné soudce. Lidsky brutální je interrupční zákon, vedoucí ke skutečným tragédiím. Pověstné je ovládání veřejnoprávních médií, které prý dokáže sledovat jen volič té správné ideologie. Dokonce i v předvolebních debatách podle pozorovatelů moderátoři útočili na opozici zcela nepokrytě.
Pověstnou třešničkou na dortu jsou pak dvě události z poslední doby. Útoky na režisérku Agnieszku Holland za její film Hranice, kritický k událostem na hranici s Běloruskem. Dokonce prezident Duda prohlásil, že se nediví reakcím ve stylu: „Jen prasata sedí v kině.“ Ministru spravedlnosti soud zakázal se vyjadřovat na adresu tvůrkyně kvůli vulgaritám i přirovnání k nacistickým propagandistům a sama režisérka se prý v Polsku pohybuje už jen s ochrankou.
Druhá perla médiím trochu unikla. Šlo o letošní pokus prosadit (zákonem) zřízení komise, která by bez soudu mohla lidem zakazovat působení ve veřejných funkcích na základě jejich napojení na Rusko. Což zjevně mířilo na šéfa opozice Donalda Tuska, kterého PiS neustále označuje jako proruského.
Boj o polskou identitu
Jenže nelze také nevidět, jak se Polsku v posledních letech dařilo ekonomicky a jak ho Evropa bere vážně. Už během krize na hranicích s Běloruskem vzala ve své kritice trochu zpátečku. Protože Poláci to vyžrali za všechny. Po útoku Ruska na Ukrajinu bylo Polsko vedle Velké Británie v první linii podpory a skutečně až do nedávného konfliktu s ukrajinskými představiteli poskytovalo masivní a účinnou pomoc. Ať už dodávkami, nebo přijímáním uprchlíků.
Jako země se čtvrtým největším počtem europoslanců výrazně pomohlo zablokovat likvidační podobu normy Euro 7. A za tichého jásotu mnohých ekonomů podalo žaloby na evropskou klimatickou politiku, včetně změny režimu emisních povolenek. Jedním z argumentů je, že tak zásadní norma měla být přijata jednohlasně, a ne prostou většinou. Rozhodlo se vybudovat silnou a fuknční armádu, což Evropa docela potřebuje. Zvlášť v tomto prostoru.
Developeři si pochvalují, jak snadno běží v Polsku stavební řízení, ekonomové upozorňují na úžasný rozvoj dopravní infrastruktury.
Leccos z toho má skončit. Obecně se předpokládá, že pokud se premiérem stane Donald Tusk, který už v této funkci byl v letech 2007 až 2014, země žaloby stáhne. Což bude pro mnohé realisty velké zklamání.
Nadějí je, že uvolní – jak slíbil – protipotratový zákon. Sám Tusk ale také není bez škraloupů. Leckdo mu nemůže zapomenout, že výrazně obral penzijní fondy, když velkou část jejich aktiv převedl zpět pod křídla státu. Jednoduše tak, že jim sebral polovinu aktiv tvořenou státními dluhopisy.
Podříznul tím mezinárodně oceňovanou penzijní reformu. Záměr byl sice bohulibý – stát se blížil dluhové brzdě a tímto krokem se rozpočet ochránil. Tím, že závazky přešly z fondů na stát se však jen přesunuly do budoucna s rizikem, že o ně budoucí penzisti nějakým politickým rozhodnutím nakonec přijdou. Snad lze připustit, že to reforma s velikostí opt-outu přehnala, a proto zadělala na onen deficit. Že k tomu vláda přidala odchod do penze v 67 letech, za což sklidila širokou nenávist, je mu spíš ke cti. Když se pak Tusk stal předsedou Evropské rady, činilo to liberálům stahy kolem žaludku.
Tusk sebral penzijním fondům polovinu aktiv
Jiným kouskem je skandál s odposlechy jeho ministrů, z nichž obvinil ruské tajné služby, a z nichž také vyplynulo velké podezření z korupce. Bylo to tak zlé, že kvůli tomu po zhruba dvou týdnech požádal sněmovnu znovu o důvěru pro svůj kabinet. Kupodivu víc, než například čachry s centrální bankou veřejnost popudila vulgarita ve vyjadřování politiků. Jako by snad v soukromí většina lidí občas nemluvila sprostě. Zvláště pak šlo o výroky ministra zahraničí Radoslawa Sikorského na dresu tehdejšího britského premiéra Davida Camerona, jenž podle něj leccos pos…. Ačkoliv, netrefil to náhodou docela dobře, když řekl, že Cameron ustupuje britským euroskeptikům, kteří takto vytvořený prostor zneužijí, aby ho potopili?
Za pozornost stojí i další údajný výrok v rozhovoru s ministrem financí: „Víš, že polsko-americké spojenectví je nanic. Škodí nám, protože vytváří v Polsku falešný pocit bezpečí. Úplná sr..ka. Rozházíme si to s Němci, Rusy a budeme mít pocit, jak jsme se vytáhli, když potěšíme Američany.“
V Polsku to bude hodně zajímavé. Jestli ku prospěchu Poláků a Evropy, to se teprve uvidí.
