Nevíte prosím Vás, kdo tady dělá zahraniční politiku?

Každá správná opereta má dvě dějové linie, hlavní a vedlejší (tu druhou zpravidla nese komická dvojice). Příběh o ne/jmenování ministra prezidentem má vedle linie „Já si ústavu vykládám takhle“ ještě tu o zahraniční politice.

Sídlo prezidenta. Foto Pixabay

Argumenty Miloše Zemana, proč nechce jmenovat ministrem zahraničí „pirátského“ Jana Lipavského, se nesou ve dvou rovinách. Ta první míří na jeho kvalifikaci. Popravdě, něco ně tom je. Lipavský toho za sebou na mezinárodním poli moc nemá. Navíc je poměrně mladý, je mu 36 let. Má za sebou zajímavou pracovní kariéru, včetně poradenské společnosti McKinsey, ke které se hned tak někdo nedostane. Ale v mezinárodní politice jen bakalářský titul ze studií a práci místopředsedy zahraničního výboru sněmovny.

Zajímavější (kromě samotného faktu, zda prezident porušuje ústavu či nikoliv) je ta druhá linie, kde hlava státu kritizuje postoje budoucího mistra. Sice zdůrazňuje, že jsou v rozporu s vládním prohlášením. Ale po pravdě, prohlášení je spíš formalitou, jejíž záměry se málokdy naplní. A je to věc vlády, jak si co ukočíruje ve svých řadách.

Prezident by v podstatě názory kandidáta, pokud nejsou vysloveně skandální (třeba, že lidé jsou si rovni a tak), posuzovat neměl. Protože zahraniční politika země je v kompetenci vlády.

zahraniční politika země je v kompetenci vlády

Bohužel, právě Miloš Zeman se do ní po léta docela vehementně snaží vstupovat. Činí tak možná i teď. Samozřejmě, nelze přehlédnout, že pan pirát patřil k těm, kteří chtěli vytlačit ruského zájemce z tendru o dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech. Taky volal po odebrání diplomatického pasu prezidentovu poradci Martinu Nejedlému. Ale o to teď nejde.

Lipavský má v mnoha věcech pravdu, když například zdůrazňuje rozdílnost klíčových postojů různých zemí Visegrádské čtyřky. Samozřejmě je otázka, koho tou zemí myslí. Celý establishment? Nebo vlády? Když ústavní soud napadl Orbánovi jeho „penzijní reformu“, dočkal se za to omezení pravomocí. Zatímco v Česku se nám prosazuje model, že na soudní verdikty, a nakonec i zákony a evropské úmluvy prostě kašleme.

Na druhou stranu, vřelý vztah Andreje Babiše a Viktora Orbána je nepřehlédnutelný.

Jan Lipavský se v řadě věcí odklání od tradičního opatrnictví, a nutno říct, že pro mnohé více než sympaticky. Ať již v razantním postoji k Turecku, které sice Evropa potřebuje, ale málo platné, jde o zemi agresivní a porušující lidská práva. Nebo ve vztahu k Izraeli, s nímž chce podle vlastních slov budovat lepší vztahy, což mu ale nebránilo v kritice plánované anexe izraelských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Přiklání se tak ke kritičtější části evropského politického spektra, které se třeba ve vztahu k Turecku úplně neshodne.

Do kategorie folkloru možná platí apel na vládu, aby požadovala náhrady za Covid po čínské vládě. Nicméně i tady je v určité míře sympatické, že na původ „pandemie“ nezapomíná. Jakoby říká: „Tohle by jim nemělo projít.“

Ať už vadí prezidentovi cokoliv, v nejmenování ministra se opakovaně dostává nejen do konfliktu s ústavními právníky, ale teď i s pravidlem, že zahraniční politiku prostě určuje vláda. Ovšem, jak víme, „čo bolo, to bolo, terazky…“.

Abychom se nakonec nedočkali toho, že prezident (kterýkoliv) si příště bude jmenovat premiérem a ministry kohokoliv bez jakékoliv politické nominace. A ti bude vládnout bez ohledu na sněmovnu a zákony pomocí nařízení a vyhlášek, byť v rozporu s ústavním pořádkem. Konec konců, nějak podobně to dělali ruští carové. A jak jim to hezky fungovalo.

Ivan Hrozný taky určoval zahraniční politiku sám, jako správná hlava státu. Foto Pixabay