Nejsme Salvador. Naštěstí
Středoamerický Salvador přijal bitcoin jako svoji druhou oficiální měnu. Hned se objevily nápady, zda bychom u nás nemohli totéž udělat s eurem. Snad rychle zapadnou.
Nejde přitom o kritiku eura, byť je k ní důvodů dost. Na druhé straně existují i důvody pro jeho přijetí. O to teď ale vůbec nejde.
V historii světa najdeme případy, kdy státy jednostranně přijaly cizí měnu jako svou oficiální. Právě Salvador mezi ně patří, protože se v něm k počátku tohoto tisíciletí stal druhou oficiální měnou americký dolar. Který časem zcela vytlačil tu původní.
Koruna je stabilní
Podobné kroky činí zpravidla země, jejich měna je extrémně nestabilní. Leckde dojde i k samovolné dominanci cizího platidla, aniž by to inicioval stát. Leckdo si v tomto ohledu možná vzpomene, jak se na části Balkánu v 90. letech platilo všude německými markami.
V Černé Hoře dokonce vláda nařídila uvádět v nich ceny a začala v nich distribuovat sociální transfery. Protože jugoslávský dinár spravovaný z Bělehradu se stal příliš nestabilním.
Nic takového se u nás neděje. Česká koruna se občas vydá směrem, který někomu přidělá vrásky na čele. Rozhodně jde ale i přes současnou vlnu inflačních očekávání o poměrně stabilní měnu, do které dokonce v průběhu její existence investovala řada zahraničních renomovaných institucí.
Česká koruna je jedním z atributů země, na který můžeme být hrdi
Přesto se už v době jejího prudkého posilování (pravda, už je to hezkých pár let) začaly objevovat názory, zda nemáme přijmout euro – jednostranně, bez oficiálního vstoupení do měnové unie (psáno s malým m, protože ono je to institucionálně trochu složitější).
Ne, nemáme! Šlo by o hru s kreditem země. Zároveň i oslabení pozice naší měnové autority, tedy České národní banky. Na té za dobu její existence najdeme řadu chyb. Je třeba otázkou, zda nemohla v 90. letech v malých bankách zasáhnout dříve. Zda nehazardovala s kreditem, když bránila Pavlu Kysilkovi v nástupu do vysoké pozice v Erste Bank. Zda byl dobrý nápad cíleně oslabovat právě korunu.
Celkově bychom ale asi mohli být rádi, kdyby všechny státní instituce fungovaly aspoň tak, jako ČNB. Česká koruna je jedním z atributů země, na který můžeme být hrdi.
Euro sice už přijímá velká část obchodů, restaurací a hotelů. Uzavírají se v nich i mnohé obchodní smlouvy. Stále ale platí, že drtivá většina mezd je ve smlouvách stanovena a následně vyplácena v korunách. Je v nich určena většina cen a na cizí měny se jen přepočítávají. Tedy ne naopak.
Oficiální uznání, že česká koruna není první a klíčová, by mohlo tento princip výrazně narušit. Neboť ekonomické procesy jsou mnohdy o symbolech, vzkazech a emocích (jinak by fotbalista nemohl srazit cenu akcií jen tím, že před novináři vezme láhev Coca-Coly a odsune ji stranou).
pokud přijmeme euro,
tak se vztyčenou hlavou
Nejde apriori o evropskou integraci. Ta má spoustu chyb. Unie se zabývá pitomostmi, mnohdy se zdá až příliš narušovat rozhodovací suverenitu členských zemí, často skáče na aktuální trendy, které se záhy ukážou jako falešné, a hlavně se zdá, že její orgány se odtrhly od těch, kterým se vlastně mají zodpovídat – členským zemím. Na druhé straně ale z unie přišlo leccos dobrého. Ani ne tak dotace, jako hlavně právní direktivy, které jsou vedle těch přestřelených mnohdy prospěšné.
Projekt eura je sporný, jeho negativa se ukazují dnes a denně. Ale po pravdě není historicky prvním pokusem o měnovou integraci. Zatím je možná nejtrvalejším. Důvodů, proč s jeho přijetím nespěchat, se najde dost. Ale pokud tak dřív či později učiníme, i s vědomím, že se tím vzdáváme vlastní měnové politiky, musíme tak učinit s hrdě vztyčenou hlavou. Jako sice malý ale členský stát měnové unie. Nikoliv jako někdo, kdo se chytá záchranného lana. Jinak se budeme blížit Salvadoru. Což snad při vší úctě k jeho krásám a obětem tamních občanských válek snad nepotřebujeme.
