Musíme pro vyrovnaný rozpočet obětovat budoucnost?

Ilustrační foto: Denny Müller na Unsplash

Sen o ozdravení rozpočtu vzal znovu za své. Museli bychom za nižší zadlužení obětovat svoji budoucnost? Odpověď není vůbec jednoznačná.

Chcete-li snížit schodek, máte, stejně jako při nedostatku v domácnosti, jen dvě možnosti. Zvýšit příjmy, nebo snížit výdaje. Ale co když není kde brát a ty výdaje stěží pokrývají bydlení, potraviny, minimální dětské aktivity… a třeba hypotéku?

Neznám renomovaného ekonoma, který by neříkal, že je třeba šetřit na výdajích. Protože vyšší daně dusí ekonomiku. A co víc, jak přijdou dodatečné příjmy, začne se zase víc utrácet, a jsme tam, kde jsme byli.

Že drtivá většina výdajů vyplývá ze zákonů a pracovních smluv, takže se s nimi nedá moc dělat, na to se odvolávala snad každá vláda. Ale že se s nimi a s platy dostaneme až nad 80 % nečekal nikdo. Podle aktuálních dat pak vyčerpají přes 90 % příjmů. Ouha…

1. Co s tím?

2. Jak má pak nějaká vláda dělat pozitivní věci, když v jedné z klíčových oblastí, a to veřejných výdajů, má svázané ruce?

Kdysi tady byly opakované snahy uzákonit povinnost sestavovat vyrovnaný rozpočet. Kromě toho, že státní závěrečný účet může vypadat jinak než plán, vzniká otázka, zda takto sešněrovaná vláda by měla možnost třeba v době krizí vůbec efektivně reagovat.

Ve výsledku tak politici, kteří nechávají růst mandatorní výdaje do takových rozměrů, jaké dnes vidíme, nejen podporují zadlužení budoucích generací. Také se zbavují manévrovacího prostoru sami pro sebe. Český cynik by řekl, že je to jen dobře. Protože co stát činí, špatně činí a stejně všechny ty investice jsou dobré jen pro kamarády. Taková teorie má sice slušnou oporu v množství kauz a různých podezření. Ale na principu nic nemění.

Politici se zbavují manévrovacího prostoru sami pro sebe

Stát by tedy potřeboval ubrat na mandatorních a kvazimandatorních výdajích. Nebo zvednout daně. To první je nepopulární a zrovna teď, kdy kumulovaná inflace za dva roky dosáhla 30 %, by to bylo hodně drsné. A ještě navíc by musela jít většina z toho cestou změn zákonů.

U daní je to podobné. Ale hlavně tu hrozí, že jejich zvýšení bude mít dlouhodobý negativní dopad na příští růst. A tedy i příští příjmy státního rozpočtu. Tudíž ve finále i příští důchody a sociální dávky. Ačkoliv to zní naprosto logicky, že daně tlumí podnikání, ekonomové se na tom ale zas až tak jednoznačně neshodnou.

Na snížení daní pro nastartování hospodářství vsadil například i Donald Trump. Už tehdy se ale objevovaly zprávy, že to podle některých odborníků nebude k ničemu. Zvlášť snížení korporátní daně. Existuje shoda, že to poškodilo rozpočet, ale o vliv na ekonomický růst se odborníci přou.

Skupina ekonomů z VŠB v Ostravě před léty publikovala závěry studie, podle níž má třeba korporátní daň vliv hlavně na příliv kapitálu. Mnohem významnější je zdanění práce a kupodivu daň spotřební. Jejich zvýšení je pro ekonomiku nepříjemné. I když u té práce může vést k jedné zásadní změně, a sice investic do modernizace a automatizace. Jenže to by v zemi, kde je nedostatek kvalifikovaných lidí ochotných pracovat rukama, mělo přijít i tak.

Nehorší je dopad spotřební daně a vyššího zdanění práce

Naopak vliv DPH byl nevýznamný a u korporátních daní by prý dokonce snížení mohlo jít proti růstu. Tak či onak je zjevné, že daňová reforma by neměla nikdy být jen o tom, jak dostat co nejvíc peněz do rozpočtu. Ale o celkovém dopadu na ekonomiku přes strukturu daní. Tedy ne jen úroveň daňové kvóty.

Nakolik ta poslední daňová „reforma“ dává smysl, nechme posoudit odborníky s týmy a analytickými modely. Zatím se zdá, že opět byla spíš opatrná. A proč se dělaly změny u DPH je pořád tak trochu nezodpovězené.

Tak jaký je závěr, když to vlastně vypadá, že se s tím vším (tedy zadlužováním) vlastně nedá nic dělat? To jediné, co lze říct, je asi fakt, že jeden nebo dva velké schodky ještě ustojíme. Potřebujeme ale zásadní reformu, která otočí a přenastaví toky peněz mezi státem a lidmi i podnikatelskými subjekty ve prospěch ekonomického růstu (to se pak vybírá víc).

A snížení celkové role státu v ekonomice. Protože výdaje státního rozpočtu rostou už pěkných pár let rychleji než HDP. A chceme právě tohle? Aby stát byl takovým hegemonem? Který bude živit jen menší počet lidí, než bude živit on? Zatím to tak je.