Kolaps trhu energií je nesmysl
Z „kolapsu trhu energií“ se stává okřídlené klišé, výkřik bez obsahu. Už jen ten plurál „energií“ je iritující. Energie je jen jedna. Kupuje se v různých formách, ale účtuje se v jedné fyzikální jednotce watthodiny. Drahá a problémem k řešení je jen tato jedna energie, ne několik různých energií.
Tedy k jádru věci. Říci, že kolabuje trh, je podobné jako tvrdit, že kolabuje kapitalismus. Trh je místo, kde se potkávají nabídka s poptávkou a kde dochází k dohodě, zač jsou dodavatelé té které komodity schopni ji vyrobit, ochotni prodávat a zákazníci ji kupovat. Výsledná cena jen odráží tisíce různých vztahů a okolností, které cenu ovlivňují.
Problém nastane, když ony okolnosti nelze nijak předem odhadnout. Když nabízející, tedy dodavatel, netuší, kolik jej bude stát produkce jednotky komodity, a odběratel netuší, kolik komodity bude v určitém období k mání. Do obchodních vztahů na energetickém trhu vstupují ve stále silnější míře obnovitelné zdroje energie (OZE), jejichž produkce je nepředpověditelná na déle než dva dny dopředu, ale je povinně vykupitelná bez ohledu na potřebu. Cena této produkce je zkreslena dotacemi a podporami na výstavbu i výrobu, což opět znemožňuje určit, respektive předurčit náklady produkce energie. Výroba v regulovatenlých, fosilních a jaderných zdrojích, je naopak zatížena závějí limitů, např. kolik hodin ročně smí ta která elektrárna vyrábět, aby nepřekročila, a uhlíkových daní a sankcí, z nichž například emisní povolenky, jejichž cena se promítá do výrobní i nabídkové ceny elektřiny, se mění ze dne na den. Takže ani cena produkce ze stabilních zdrojů, snad kromě jaderných, není dlouhodobě predikovatelná.
Návrat k efektivnímu fungování trhu vede ke zrušení regulací a politických rozhodnutí
Energetický trh nekolabuje, ale je zanesen množstvím netržních, nefyzikálních, netechnických a nepredikovatelných politických rozhodnutí. Návrat k efektivnímu fungování trhu vede přes zrušení limitů, sankcí, pokut a dotací, včetně zásadní revize energetické politiky EU. Neboť ta není postavena na dostatečnosti zdrojů, ale na nerealistických termínech a okolnostech odstavování, odpojování a dosahování uhlíkové neutrality.
Srozumitelněji problém formuloval Michal Macenauer, ředitel strategie energetiky z EGÚ Brno, pro Seznam.cz: „V posledních patnácti, dvaceti letech se v celé energetice nakumulovalo obrovské množství nejistoty a velká neochota investovat do jakéhokoliv jiného než obnovitelného zdroje, protože nikdo není schopen v tomto zdroji vydělávat dalších 15 až 20 let. Stalo se několika soukromým energetikám, že zainvestovaly nové zdroje, určité technologie, pak přišly regulace a nové požadavky na emise a ta investice měla úplně jinou ekonomiku, než se to podařilo zrealizovat. /…/ Energetika bez těchto neobnovitelných zdrojů nemůže fungovat. Je naprostý mýtus, že dosáhneme dekarbonizace do roku 2050. Není to jenom Green Deal v žádném případě, ale je to špatně organizovaná a špatně udělaná snaha o dekarbonizaci. Velmi rychlou dekarbonizaci, kterou si prostě nemůžeme dovolit.“ A jak dodává, stabilních zdrojů začíná být v evropském energetickém systému kritický nedostatek.
Případy z praxe jsou k mání. Německo předloni vyhlásilo dotaci uhelným elektrárnám, které se odstaví. Mezi prvními se přihlásily dvě nejmodernější. Ne že by cosi nesplňovaly, ale státní dotace byly jistější. I výpadky francouzských jaderných elektráren z důvodu zanedbané údržby patří do tohoto ranku. Vždyť jaderná energetika měla v Evropě brzy končit.
U nás společnost Sev.en investovala miliardy do modernizace a ekologizace elektrárny Chvaletice. Pročež se změnily emisní limity a firma je ekologisty vláčena po soudech, hrozí ukončení provozu. ČEZ modernizoval své uhelné elektrárny, aby se záhy dověděl, že mu banka vypovídá účty a pojišťovna pojištění – důsledky taxonomie Evropské komise. U nás ale ani budovatelé OZE nejsou si jisti svým budoucím. Ze dne na den se v roce 2010 změnily podmínky dotací a výkupní ceny elektřiny z OZE, což mělo za následek soudní řízení s některými investory o to, jestli svou fotovoltaickou elektrárnu spustili 31. prosince nebo až 1. ledna. Investory to stojí nervy a peníze, možná také bankrot. Tehdejší předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou to stálo léta života ve stresu, že dostane osm let natvrdo. Pak došlo na mimořádné zdanění 24 procenty. Opět tvrdý zásah do ekonomiky zdrojů.
A teď řekněte, kolik stojí kWh vyrobené elektřiny, kolik bude stát zítra a kolik za měsíc? Tisíc eur za MWh je odpověď trhu. Není to odpověď na nabídku a poptávku, ale na bezradnost a nejistotu.
Tu do značné míry pro trh zajišťuje dominantní dodavatel zemního plynu, ruský Gazprom. To je problém skutečně „tržní“, totiž problém monopolu. I ten byl však založen na politickém rozhodnutí, stejně jako aktuální objem dodávek plynu. Monopol lze oslabit dovozem plynu odjinud. Jedná se s vládami na Středním východě i v Africe. Budou se hledat naleziště, budovat těžební pole, stavět terminály a klást potrubí v naději, že to vše bude za ceny vlídnější než ty gazpromované. To vše ale na dobu „přechodnou“, blíže neurčitelnou? Túdle núdle.
Zatím všechny návrhy, které k urovnání trhu energie padly, se týkají důsledků, nikoliv příčin. Všechny, ať už se jmenují zastropování cen nebo úsporný tarif, jsou ve skutečnosti státní dotace na ceny energie. Se všemi důsledky, které to bude mít na státní rozpočty a daně.
Že trh funguje, se ukázalo tento týden. Po zprávách, že by EU snad možná dejme tomu skoro i chtěla s tím problémem něco dělat, velkoobchodní cena elektřiny pro německý trh s dodáním v příštím roce, která je pro Evropu klíčová, klesla v úterý až o 26 % a nizozemský plyn o 11 procent. Včera už byla elektřina pro Německo na polovině ceny: 486 EUR/MWh, když ještě v pondělí stála 1000 eur.
Nekolabuje energetický trh. Kolabuje evropská energetika. Trh nás pouze informuje, v jakém stadiu se tento proces nachází.
