Jak o klimatické žalobě rozhodoval soud, když nehořelo
Stalo se v polovině června letošního roku, když ekologičtí aktivisté oslavovali vítězství v soudní při. Povzbuzeny podobnými úspěšnými procesy v zahraničí, čtyři soukromé osoby, dvě organizace a jedna obec se společnou žalobou domáhaly ochrany před „trvajícím nezákonným zásahem žalovaných“ v podobě exekutivní nečinnosti v oblasti ochrany klimatu. „V důsledku nečinnosti žalovaných mělo být zasaženo do práva na příznivé životní prostředí všech žalobců. Kromě toho měli být jednotliví žalobci …zkráceni na právu na život a ochranu zdraví, právu na soukromý a rodinný život, vlastnickém právu, právu vykonávat hospodářskou činnost a právu na samosprávu,“ shrnuje podstatu sedmdesátistránkové žaloby Městský soud v Praze, který spor od loňského září řešil.
Žalovanými byly Vláda ČR a ministerstva průmyslu a obchodu, dopravy, zemědělství a životního prostředí. Z rozsudku vyplývá, že soud skončil plichtou. Žaloba proti vládě byla zamítnuta. Soud uznal vlastní vyjádření vlády, že pode Ústavy ČR je vrcholným orgánem moci výkonné. Nerozhoduje vrchnostensky o právech a povinnostech adresátů veřejné správy, ale politicky usměrňuje výkon státní správy.
Soud se vůbec nezabýval konkrétními újmami, které žalobci utrpěli nebo jež jim údajně hrozí. Jeden z žalobců předložil jako důkazní listinu lékařské vysvědčení, že trpí klimatickým žalem. Naopak soud důsledně zkoumal, zda předpokládané, vědecky odůvodňované důsledky změny klimatu mohou nastat. Zjistil, že mohou. Zkoumal tedy nečinnost žalovaných, a to ve dvou rovinách: v rovně opatření proti klimatickým změnám (mitigace) a v rovině opatření k přizpůsobení se těmto změnám (adaptace). A není to nezajímavé.
Předcházení vázne, přizpůsobení nelze posoudit
V otázce mitigace prozkoumal dokumenty Evropské unie a závazky ČR plynoucí především z Pařížské dohody, která je podle mezinárodního práva smlouvou a která každé smluvní straně ukládá povinnost připravit, sdělit a zachovávat další vnitrostátně stanovené příspěvky k ochraně klimatu, kterých chce dosáhnout. Soud zjišťoval, „zda /žalovaní/ provádějí vnitrostátní mitigační opatření vedoucí ke snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % ve srovnání s rokem 1990“, a jak se závazky z Pařížské dohody plní. Jedno každé žalované ministerstvo dokazovalo, co vše už pro klima udělalo. Došlo na emisní povolenky, elektrombily a dobíjecí stanice, na udržitelné zemědělství, na udržitelné hospodaření v lesích a kdeco ještě. Soud zjistil že to nestačí, což také kvantifikoval: „Z výsledků hodnocení jednotlivých opatření POK ke konci roku 2020 plyne, že téměř tři čtvrtiny celkového počtu opatření (71 %) byly již splněny nebo byly plněny průběžně. Problémy v implementaci byly zaznamenány u celkově 12 opatření, z nichž 2 byla nesplněna/nezahájena a 10 plněno částečně/v přípravě. Nejzásadnější nedostatky v implementaci byly zjištěny u průřezových politik a opatření (přes 30 % neplněno nebo plněno pouze částečně), a v oblasti energetiky, kde 40 % z celkového počtu opatření byla plněna jen částečně, případně nebyla plněna vůbec.“
Stěžejním principem mezinárodního práva životního prostředí je princip předběžné opatrnosti, který je popsán v § 13 Zákona o životním prostředí. „Účel principu předběžné opatrnosti spočívá v předejití nevratnému nebo závažnému poškození životního prostředí, jímž klimatická změna nepochybně je,“ zdůrazňuje soud. „Faktem zůstává, že k dnešnímu dni žalovaní nemají konkrétní plán, jak dosáhnout do roku 2030 snížení emisí skleníkových plynů o 55 % ve srovnání s rokem 1990.“
Rozhodnutí o plnění adaptačních opatření již bylo stručnější. „Povinnost provádět adaptační opatření zajišťuje skutečné uvádění opatření v život. Implementační povinnost však není porušena neprovedením jakéhokoli adaptačního opatření, ale až v okamžiku, kdy nedostatečné provedení brání ve zvyšování adaptační kapacity, posilování odolnosti a snižování zranitelnosti vůči změně klimatu,“ píše se ve zdůvodnění rozsudku. Dále pak připomíná, že z komplexní povahy adaptačních opatření vyplývá, že jejich parametry nemohou být stanoveny konkrétněji. Ministerstva postupovala podle Národního plánu adaptace na změny klimatu (NAP AZK), jenž byl v roce 2021 aktualizován. „Žalovaní postupují v oblasti adaptace na změnu klimatu kupředu, byť některá opatření plní s různou mírou úspěšnosti,“ shledal soud.
Soud vůbec neměl být
Ta žaloba je samozřejmě absurdní. Chtěli jsme přiblížit, co obsahuje a jak vypadalo dokazování. Spíše jen naznačit, neboť rozsudek a zdůvodnění čítají bratru 60 stran a obsahují odvolání na obrovské množství smluv, nařízení, soudních rozsudků a jejich komentářů, vědeckých studií, expertních analýz, atd…
Naše úřednictvo pracuje vláčně, to jistě. Absurdita ovšem spočívá v tom, že se několik konkrétních žalobců snaží jej popohnat soudem, aby jim konkrétně nebylo ubližováno. Vláda je demokraticky vytvořený výkonný orgán na základě volby občanů. Způsob její práce lze kritizovat a změny vymáhat běžnými demokratickými prostředky. Advokát Daniel Weinhold ve svém komentáři pro Svět hospodářství z loňského září, kdy byla žaloba podána, napsal: „Je správné, aby o zpřísňování právní úpravy na ochranu klimatu rozhodovaly soudy?“
Závěry šetření soudu jsou nejen zajímavá , ale i varovná (proto jsme jim zde věnovali takový prostor). Leč, neměly by se takovému šetření věnovat spíše odborné instituce a – předeším – politická opozice?
Daniel Weinhold nyní očekává, že žalovaná ministerstva podají proti rozsudku kasační stížnost. V podobném smyslu se vyjádřili advokáti žalovaných. Otázka zní, zda byla žaloba procesně přípustná. Zásahovou žalobou nelze napadat zákon, který není dostatečně individualizován a který působí obecně, tedy ve vztahu ke komukoliv. Z toho důvodu městský soud přeformuloval petit žaloby, nebo-li posuzoval něco jiného, než co chtěli žalobci. Oslavované vítězství klimaaktivistů je tedy hyperbolou. Na úkor právního řádu, který rozsudek musel trošku zabolet.
Zkusme ještě jiný příklad. Už týden se odehrává přírodní katastrofa v Českosaském Švýcarsku. Hovoří se o tom, že jednou z jejích příčin byla nečinnost orgánů a organizací pověřených ochranou krajiny, přírody, biodiverzity a lesů. Kdyby se jednou, snad, možná něco soudilo před soudem, jsou postižení velmi konkrétně pojmenovatelní: místní občané, rekreanti, podnikatelé, zemědělci, lesníci… a jejich újma velmi přesně popsatelná a vyčíslitelná. Postižení by ani nemuseli lékařským vysvědčením dokládat svůj žal.
