Francii obchází strašidlo propouštění. Ale i návrhy na jeho zákaz

Jak se zhoršuje hospodářská situace Francie, objevují se nápady, za něž by se nemuseli stydět ani komunisté. Znárodnění či zákaz propouštění pro firmy, které vyplácejí dividendy nebo dostávají nějakou formu veřejné pomoci.
Stojí za nimi i levicové hnutí La France Insoumise, tedy cosi jako Nepoddajná Francie, hlavní síla vítězné koalice posledních voleb. Přitakává mu největší odborářská centrála v zemi.
Situace země, kterou mnozí měli po léta za ráj, není jednoduchá. Je předlužená, dluh dosahuje 112 % HDP a pro letošek vláda očekává ekonomický růst pouhých sedm desetin procenta.
Co je horší, řada firem oznamuje záměr propouštět. Nejde o žádné trpaslíky. Podle článku na serveru La Liberation je mimo jiné řeč o společnostech jako Michelin, Sanofi, General Electric… Přičemž asi nejvíc se diskutuje o ocelářském obru AcelorMittal, známého i z působení v Česku.
Ocelářství patří k těm oborů, které jsou v Evropě nejvíc postižené drahou energie. V Německu už producenti volají po pomoci několik měsíců, přičemž zcela otevřeně hovoří i o zavírání provozů.
Jak před koncem dubna uvedl server Euractiv, „společnost zjevně není ochotna čekat na to, až Evropská komise předloží akční plán zaměřený na usnadnění života výrobcům kovů provozujícím své továrny na kontinentu, než učiní klíčová personální rozhodnutí.“
Jinými slovy hodlá AcelorMittal propustit 600 zaměstnanců. Šéf odborů závodu v Dunkerque to označil za krveprolití. Výroba se podle něj má stěhovat do Brazílie a Indie.
Celostátní šéfka odborů Sophie Binet podle Le Monde přinesla na televizní setkání s prezidentem Emanuelem Macronem seznam hned 400 plánů na propouštění u společností, které vyplácejí dividendy nebo čerpají nějakou formu veřejné podpory. A také návrh na znárodnění ocelářské firmy.
Stejný návrh měla předložit i France Insoumise, přičemž ve čtvrtek má senát projednávat právě návrh zákona, který by zakázal propouštění v oněch dividendových a podporu čerpajících společnostech.
Macron znárodnění v debatě jednoznačně odmítl. A levice sama toho v senátu moc nezmůže. Navíc se jí trochu trhají tradiční socialisté, kteří přece jen nejsou zas tak nalevo jako lídr Nepoddajné Francie Jean-Luc Mélenchon. Jeho přístup k bohatým lidem nejlépe charakterizují názory na daně při dědictví se sloganem „nad 12 milionů beru všechno.“
Nemá cenu si nalhávat, že rozdělení příjmů a bohatství v celé světě není nevyvážené. Různé odhady říkají tu, že jedno procento nejbohatších lidí vlastní třetinu veškerého majetku, jindy, že deset procent vlastní tři čtvrtiny. Někde děti jedí na stříbře, jinde z podlahy. Jedni mají vlastního doktora a druzí žádného.
Už od dob utopických socialistů hledají různí intelektuálové, teoretici, ekonomové, politici a revolucionáři cesty, jak to změnit. Ta radikální řešení zatím většinou přinesla víc škody, ba přímo utrpení, než užitku. Možná ale vytvořila tlak na postupný evoluční vývoj, kdy dnes ve vyspělém světě už nechodí lidé do práce na 12 hodin denně šest dnů v týdnu za mzdu, která stačí sotva na jednopokojový byt, mizerné jídlo a obnošené šatstvo.
Spíš se zdá, že někde ten sociální stát přebujel. Zvlášť v Německu dnes řeší, že různé dávky už ani nejsou podmíněné jakoukoliv snahou pracovat a komunikovat s úřady. A že si pro ně chodí hlavně ti, kteří přijeli do země možná právě kvůli nim. Což může ve finále poškodit takové, kteří pracovat chtějí, ale nemohou, nebo jim příjmy nevystačí.
Evropa se za posledních několik let nepochybně posunula doleva. Unie chce mnohem více řídit ekonomiku, společnost a dokonce i myšlení. Poslední rok až dva se objevuje potřeba korekce nejen mezi lidmi a podnikateli, ale i v určité části politického spektra. Vzhledem k rozhodovacím mechanismům EU jsou a půjdou změny těžko.
Proti této tendenci se ale vyostřuje na opačném pólu nová, ještě radikálnější levice. Ve Francii dokonce vyhrála volby. Nápady na znárodnění tam, kde nejde o kritickou infrastrukturu, bezpečnost či zdravotnictví a nejsou k tomu výjimečné důvody, hrozí popřít podstatu právního státu. Nakonec může oddálit propouštění, ale ne donekonečna, protože i u státem vlastněných firem má veřejná podpora své hranice. A propouštění je prostě podnikatelské opatření. Ať už efektivní, či nikoliv. Ale vysvětlujte to těm, kterým hrozí, že budou bez práce.