Extrémní situace odhalují, jak se postupně budovala stagflace
Česko se i s celou EU kvapem blíží k zásadnímu problému, kterému se říká stagflace. To je, zhruba řečeno, takový stav národního hospodářství, kdy prudce rostou ceny (inflace), ale zároveň stagnuje, či dokonce klesá výkon ekonomiky.
V březnu míra inflace v eurozóně dosáhla rekordních 7,4 procenta. Mezinárodní měnový fond tento týden v aktualizovaném výhledu pro světovou ekonomiku předpověděl, že hospodářský růst v eurozóně v letošním roce zpomalí na 2,8 procenta z loňských 5,3 procenta.
U nás míra inflace v březnu dosáhla 12,7 % a podle předpovědí míří s jistotou ke 13 %, podle jiných možná až k 15 procentům. Ceny výrobců se v březnu meziročně zvýšily skoro o čtvrtinu, z toho např. ceny elektřiny, přenosu, rozvodu a obchodu s elektřinou o 62,3 % a chemických látek a výrobků o 42,9 procenta. Fakt hustý.
Předpovědi hrubého domácího produktu pro ČR na letošek postupně klesají, naše ministerstvo financí nyní odhaduje 1,2 procenta. To už je prakticky stagnace. Dohromady to vytváří stagflaci.
Za více peněz méně muziky
Destrukční efekt stagflace spočívá v tom, že lidé a podniky mají k dispozici hodně peněz (vysoká peněžní zásoba), ale ekonomika za to nenabízí více hodnot – zboží a služeb. Ty se stávají nedostatkovými, jejich dodavatelům nic nebrání dále zvedat ceny, dokud na to lidé budou mít. U nás bude stagflace o to pikantnější, že proběhne při plné zaměstnanosti, která nutí zaměstnavatele zvedat i mzdy, takže lidé na to budou mít ještě dost dlouho. Tím prudší pak bude pád.
Mnoho ekonomů, ale hlavně politiků, bude vyprávět, že na vině jsou hlavně pandemie covidu a válka proti Ukrajině. Něco na tom jistě je, ale tak úplně pravdu mít nebudou.
Už od konce finanční krize v roce 2011 jsou odborníky varovány emisní banky, národní vlády i nadnárodní organizace, že jejich způsoby řešení krize nebyly nejvhodnější a že největší chybou bylo pokračovat v záchranných opatřeních i za nastalé konjunktury s tím, že ji jako ještě podpoří. Co se cedulových bank týče, šlo hlavně o odkup špatných aktiv proti emisi peněz a držení nulových či záporných základních úrokových sazeb, tzn. emise nekrytých peněz do ekonomik. Česká národní banka se vzpamatovala loni na podzim, americký Fed se probral nedávno a Evropská centrální banka stále ještě o něčem sní.
Další chybou byly deficitní státní rozpočty i v dobách hospodářského vzestupu. To je rostoucí dluh a další dodávka peněz do oběhu, motor inflace.
A jak s podnikatelskou aktivitou? Ta je latentně omezována. Například: nařízeními, z čeho lze vyrábět elektřinu. Nebo zpřísňováním emisních norem a nakazováním instalace nových bezpečnostních zařízení pro automobily. Novými nebo rostoucími daněmi a poplatky. U nás regulaci demonstruje např. stavební zákon, který už drahně let prodlužuje až znemožňuje přípravu staveb, nejviditelněji infrastrukturních a bytových. A tak dále.
Deset let se zdá, že se nic moc neděje. Až nastane extrémní situace a věci se dít začnou. Covidová pandemie ukázala, jak vláda dokáže omezit podnikatelskou aktivitu: výrobu, služby, školství, dopravu, kulturu, sport. Zároveň pustila do oběhu zhruba 900 mld. Kč, z nichž většina s covidem nesouvisela, a zakonzervovala přezaměstnanost tím, že dotovala platy zaměstnanců, kteří nemohli chodit do práce, pod podmínkou, že se nesmí popouštět.
Ale nebylo zač peníze utratit. Podnikům vázly subdodávky, lidé odkládali nákupy, neutráceli za dopravu do práce, do školy, za divadla, fitcentra a plavecké bazény, nechodili na fotbal ani za kulturou. Vláda omezila provoz ve fabrikách, zavřela hospody, kadeřnictví i vánoční trhy. Český HDP v roce 2020 se propadl o 5,8 procenta. Extrémní okolnost – pandemie – vyvolala extrémní regulaci. Ta ukázala, jak omezení podnikatelské aktivity ničí ekonomiku.
A jsme u pointy, než řekneš švec
Od konce února 2020, tedy od začátku pandemie, do konce 1. čtvrtletí 2021 objem úspor v ekonomice vzrostl o úctyhodných 499 miliard korun, jak tehdy vypočítala společnost CRIF – Czech Credit Bureau. Největší měrou se na tomto nárůstu podílely domácnosti, jejichž úspory se zvýšily rekordně o 364 miliardy korun. Poprvé v historii samostatné ČR vklady firem v bankách převýšily poskytnuté úvěry.
Loni lidé, podniky i živnostníci začali postupně úspory rozpouštět, sílila inflace. To ještě ekonomika vypadala také na konjunkturu a HDP rostl (za celý loňský rok) o 3,3 procenta. Ale v některých oborech se stagflace začala projevovat. Automobilky nestíhaly vyrábět, vázly a váznou dodávky dílů, zejména čipů. Avšak kolik z právě chybějících čipů je těch povinných, nově nařízených? Aut se vyrobilo méně, staly se nedostatkovými, přičemž lidé se bojí zákazu výroby aut se spalovacími motory (regulace) a peněz je dost, tak ceny aut rostou.
Ve stavebnictví už loni nastaly potíže se stavebními materiály. Jejich výroba je omezována restrikcemi na emise CO2, což postihuje hlavně výrobce oceli, cementu, plastů, aj. Dodavatelé začali zdražovat. Obyvatelé začali utrácet úspory, brali ještě poměrně levné hypotéky, poptávka po bydlení rostla rychleji než nabídka. Stavaři smějí stavět podle nových norem jen nízkoenergetické domy. Ceny bytů rostou, méně než dříve jich sice ještě není, ale nedostatek je více než patrný. Poptávku šroubují také inflační očekávání – lidé do nemovitostí investují v obavách, aby je inflace nepřipravila o úspory. Inflační očekávání ale nechme v tomto článku jen jako okrajovou zmínku.
Nastala druhá extrémní situace: restrikce dodávek energie z Ruska (nejprve Německem, když rozhodlo o neuvedení do provozu plynovod Nord Stream 2, pak Ruskem) a válka na Ukrajině. Další restrikce – embarga a sankce, zákazy dovozu plynu a ropy z Ruska, trvající povinný útlum uhelné energetiky, v Německu i jaderné, a ještě větší dotace do obnovitelných zdrojů… Výsledek: prudký růst cen prakticky do celé ekonomiky a zadušení hospodářského růstu.
Nenápadná podpora inflace a omezování ekonomické aktivity, děj, který zvolna probíhal více než 10 let a ještě nejméně 10 let mohl nenápadně pokračovat, v extrémních podmínkách vyvrcholil k extrémní pointě během několika měsíců.
Asi nezbude, než to prožít
Problém je, že proti stagflaci se nedá nic moc dělat. Česká národní banka má určité možnosti a z povinnosti je využívá – o tom komentář Romana Pospíšila. Snad jen poznámka. Opět je ČNB kritizována, že zvýšením úrokové sazby až na 5 % dusí ekonomiku. Dejme tomu, povzbuzení to asi není. Ale pořád je tu možnost volby: půjčíš si, nepůjčíš? Uložíš peníze, nebo utratíš? Téměř vůbec se nemluví o tom, že ještě účinněji ekonomiku dusí vládně-mocenské restrikce. Při jejich zavedení žádná volba pro podnikatele neexistuje. Kromě jediné: vydrž, nebo to zabal.
Jak hluboko se stagflace vyvine a jak dlouho potrvá, záleží ponejvíce na válce na Ukrajině, na počasí (objemu vyrobené elektřiny a spotřebě energie) a na hospodářské politice vlády.
Ta má v podstatě jen jednu možnost. Zmírnit regulace a odstranit restrikce, které jakkoliv omezují ekonomickou aktivitu. Například zrušit nutnost přeprodávat tuzemskou elektřinu přes burzy v Německu. Snížit poplatky a pokuty (např. ve formě emisních povolenek), snížit daně (podpořit podnikání), nepouštět nové peníze do oběhu přes státní rozpočet (např. snížit podpory a dotace, hlavně do podniků), atd… Takové kroky podpoří ekonomiku, a ne kontrola marží obchodníků, cenové stropy a jiné (další) regulace. Ani zpřísnění pravidel pro poskytování hypoték (z dílny ČNB) trh bydlení nenapraví.
Vláda nedávno vybraným dopravcům pro letošek odpustila silniční daň a všem dopravcům o píď snížila spotřební daň na pohonné hmoty, například. Na ministerstvu pro místní rozvoj nyní vzniká návrh, jak zjednodušit a urychlit stavební řízení, aby bylo možné snáze budovat a rekonstruovat byty. To jsou dobré náznaky deregulace, ale zatím pomalé a slabé, stačit rozhodně nebudou.
