Draghiho dárek Putinovi
„U nás je krize pořád,“ mávl rukou italský soused. Podle něj není třeba se kvůli nějakým těm předčasným volbám bavit o politice. Ovšem z pohledu ostatních Evropanů přichází střídání stráží nad Tiberou v dost nevhodnou chvíli. Nemluvě o šíření zvěstí, že se na Apeninském poloostrově znovu dostane k moci fašismus.
O černých ovcích rodiny se říká, že jsou nadějí na změnu. Mimo jiné i proto, že rozkrývají, co se skutečně děje pod spořádaným obrázkem mnoha domácností. Řecko nám před 15 lety jasně ukázalo, že kdo chce eurozónu a vedoucí úlohu v Evropě, bude muset platit. Velká Británie nám vzkázala, že čeho je moc, toho je příliš. Ovšem Itálie, to je jiný kalibr. Permanentní politická krize, přitom třetí největší ekonomika eurozóny s ropovodem a plynovody, ale i zadlužením jako hrom. Po léta pak absolutní nechutí jej řešit.
Jak ochránit černého pasažéra?
Šéfové Evropské centrální banky (ECB) se dokonce před pár týdny sešli, aby řešili otázku, co s tím, když investoři chtějí od Říma vyšší výnos z dluhopisů než od spořádanějších zemí platících eurem. Trh prostě bere situaci vážně a nejvyšší měnová autorita si drbe hlavu co s tím, jak ochránit černého pasažéra. O morálním hazardu už se radši bavit nebudeme. Dávno jde jen o pragmatickou stránku věci.
Leckdo si sliboval nějaké ty reformy od současné vlády, vedené bývalým guvernérem ECB Mario Draghim. Jenže ani jemu se nevyhnula situace, kdy mu jeden z koaliční partnerů odmítl schválit balíček pomoci domácnostem. A tak to položil. Přičemž ještě koncem minulého týdne se spekulovalo, zda to není jen divadlo. Protože prezident Sergio Mattarella hned dával najevo, že ho chce v předsednickém křesle udržet.
Nepříjemné je, že s koncem vlády narůstá obava, že rozpočet na příští rok se neopře o žádné reformy, které by mohly vést k alespoň částečné stabilizaci rozpočtu. K tomu se přikrádá další obava, že ve volbách zvítězí Bratři Itálie, jimž leckdo přisuzuje neformální nástupnictví Národní fašistické strany. Což může vést ke spekulacím o další setrvání země v Evropské unii a také v proti putinovské koalici.
Evropa potřebuje táhnout za jeden provaz. Jenže právě to tažení už mnohé z nás přestalo bavit
Je to možná spíš novinářská bublina. Už samotné tvrzení, že šéfku strany Giorgii Meloniovou to odmala táhlo doprava, až došla na samotný pravý okraj politického spektra, naráží na jeden mnohdy přehlížený fakt: Mussolini byl levičák jak řemen. A fašismus vznikl jako nekomunistická ale velmi levicová reakce na italský marasmus po první světové válce (možná v tom bychom mohli vidět varování).
To nic nemění na skutečnosti, že se šéfka hlásí k meziválečné historii a má v řadách své partaje i přímou potomkyni diktátora. Ale je jasné, že pojmy jako levice a pravice už dávno fungují jen jako míčky na ping pong a rétorika se mění podle toho, co zrovna chtějí voliči poslouchat. A ti asi nebudou chtít přijít například o eurové úroky a evropské dotace. Právě Itálie totiž dostala nejvíc peněz na obnovu po Covidu z celého kontinentu.
Ani protibruselská rétorika pravděpodobné budoucí premiérky prý už není tak silná jako v minulosti. Navíc by vládu nevytvořila sama, ale zřejmě s Ligou Mattea Salviniho, který už se na jedné proevropské vládě podílel.
Dalo by se říct, že Itálie Evropu potřebuje víc než sůl. Jenže na druhou stranu je díky jižním trubkám na svém území lépe než jiní připravená na evropskou energetickou krizi. A kdo ví, co se novým hvězdám, které sbírají hlasy naštvaných, mnohdy protestujících voličů, vyrojí v hlavě.
Evropa je v situaci, kdy potřebujeme táhnout za jeden provaz. Jenže právě to tažení už mnohé přestalo bavit. Kvůli důsledkům německé energetické politiky, ale také italským (a některým dalším) dluhům.
Ať tak či onak, před zářijovými volbami se bude asi kus Evropy třást v obavách. Dokonce se ozývají i hlasy, že Meloniová, Salvini a jejich další potenciální partner Berlusconi se na východ směrem k Moskvě dívají raději než do Bruselu.
V rámci potácení unie tedy přibyl na scénu další otazník. Draghi spolu s Hnutím pěti hvězd, které celou krizi vyvolalo, dali Vladimíru Putinovi hezký dárek. Skoro to trošku připomíná situaci před koncem druhé světové války. Tehdy také Adolf Hitler vnímal úmrtí Franklina Roosevelta jako boží znamení, že by mohl válku přece jen ještě vyhrát. Jak vůdce Kremlu asi vnímá italské zemětřesení?
