Dezinformacím se dá předcházet jen kontrolou myšlení
Budu se opakovat, ale snad ne zbytečně. Hayekova triáda platí: máte-li centrálně řízenou ekonomiku, musíte centrálně řídit také poptávku, a to lze jen centrálně kontrolovanými informacemi, svobody pohybu a svobody myšlení. Centrálně řízená ekonomika, která už je (opět) dominantní, nyní naráží na oba následující axiomy a snaží se je řešit přesně podle Hayekových pravidel.
Evropská unie je již téměř zcela centrálně řízenou ekonomikou. Na každý z jejích základních průmyslových oborů existují normy, zákazy, povolení. Dokládají to nejen oficiální dokumenty vydávané Evropskou komisí, jakými jsou např. Kompas konkurenceschopnosti nebo Clean Industry Act, ale také přednesy evropských politiků. Pohleďme na důsledky.
Nyní tolik populární automobilový průmysl je centrálně řízen emisními normami a zákazem prodejů aut se spalovacími motory po roce 2035. To jsou nepochybně výnosy centrálního řízení nabídky. Jenže se nepodařilo přesvědčit spotřebitele, aby je respektovali. Ani dotace na nákupy elektromobilů nezabraly, po jejich snížení nebo zrušení nastal problém. Ale ten nastal i v prodejích aut spalovacích, zatížených pokutami za neplnění flotilových emisních cílů. Takže EK navrhla změkčení, tj. odložení, ale dokument platí. Dalším plánovacím dokumentem jen dočasně zmírnila důsledky svého předcházejícího plánovacího dokumentu.
Podobně je možné i vyhodnotit „odložení“ normy Euro 7, která postrádá jakékoliv vazby na stupeň vědeckého poznání a technologickou dostupnost. Připomeňme k tomu ještě méně dnes zmiňované normy o jízdních asistentech, povinně instalovaných do nových aut. Kdekterá recenze nově uváděného vozu na trh se zmiňuje o snadnosti či složitosti způsobu jejich vypnutí. Spotřebitelé jsou prostě velmi neukáznění.
Nechme stranou energetiku, to by byl dlouhý článek, ale důsledky jejího centrálního řízení jsou jasné: průmyslová deprese, růst cen, nedostatková ekonomika v oceli, farmaceutickém a chemickém průmyslu, ve stavebních hmotách, atd… V důsledku centrálního řízení finančního sektoru (kritéria ESG a udržitelnosti úvěrovaných podniků a výrob) Evropská unie dokonce ohrozila nejzákladnější úlohu státu, kterou je bezpečnost. Zbrojovky nejsou schopny získat ani investiční, ani provozní úvěry. Předsedkyně EK Ursula von der Leyenová na to reagovala slibem, že vytvoří nový dokument centrálního ekonomického řízení, který „umožní“ financování obrany „podle pravidel a pod kontrolou Evropské komise“.
Příklady kolize centrálně řízené ekonomiky a svobody občanů nacházíme i tady doma. Školství je centrálně řízenou službou státu občanům. Ti mají svobodu zapsat své dítě do kterékoliv základní školy. Ale ve velkých městech nebo jejich částech základní školy nemají dostatečnou kapacitu tuto svobodnou volbu akceptovat. Zřizovatelé, městské a krajské úřady, se uchylují k nezákonným kontrolám bydliště předškoláků a jejich rodičů, ti se uchylují k podvodům s trvalým bydlištěm svých dětí a končí to u soudu. Je to jasný projev deficitní ekonomiky, způsobené centrálním řízením nabídky.
V principu jsme na dráze socialistického přerozdělování
Podobné je to s dostupným bydlením, abychom se přidrželi aktuálních témat. Na první pohled se to v oboru rezidenčních nemovitostí hemží soukromými firmami: developery, malými pronajímateli (airbnb a jiní), institucionálními pronajímateli (namátkou Trigema nebo pražské arcibiskupství). Ale jedná se o obor centrálně řízený. Územními plány, normami, hygienickými předpisy, energetickými štítky a povinnou emisní neutralitou do roku 2040. V neposlední řadě také základními úrokovými sazbami České národní banky. Výsledkem je katastrofální deficit nabídky a růst ceny bydlení, který se ocitl zcela mimo inflační růst produkčních nákladů stavitelů a růst příjmů obyvatel, tedy poptávajících. Stát, tedy ředitel této ekonomiky, to řeší zvyšováním příspěvků na bydlení, čímž ale jen podporuje deficitní stav daného oboru. Zvažuje se uvalení mimořádné daně na neobydlené či „druhé“ a další rezidenční nemovitosti. Dochází tak k centrálnímu přerozdělování peněz. Za socialismu se tak plánovitě přerozdělovalo 95 % podnikových zisků a veškeré odpisy. Objemově jsme samozřejmě už (ještě) někde jinde, v principu ale na stejné dráze.
Kontrolou informací vybudujeme společnost, kterou budeme potřebovat
Nezbývá, než vstoupit do třetí fáze. Ta se eufemisticky nazývá boj proti dezinformacím. Je opět, pochopitelně, veden centrálně od Evropské komise, až po národní implementace ve stylu generála Foltýna. I zde ale platí zdravotnické pravidlo, že prevence je snazší a levnější než léčení následků. Takto o tom promluvila Ursula z Leyenů: „Je zapotřebí odolnost. S rozvojem technologií musíme budovat společenskou imunitu vůči manipulaci s informacemi, protože výzkum ukázal, že preventivní vyvracení informací je mnohem úspěšnější, než vyvracení dezinformací až po jejich šíření. Pokud si informační manipulaci představíte jako virus, místo léčby infekce, jakmile se už uchytí, je to debunking. Mnohem lepší je očkovat tak, aby byl organismus naočkován. To je prebunking. Je to stejný přístup, protože dezinformace se spoléhá na to, že ji lidé budou předávat dalším. Je nezbytné, aby lidé věděli, jaký je vliv škodlivých informací a jaké jsou techniky, které za nimi stojí. A s rostoucími znalostmi klesá naše šance na ovlivnění, a to buduje odolnost společnosti, kterou budeme potřebovat.“
prevence musí zabránit nejen sdělení, ale už té myšlence
Projev předsedkyně EK je pozoruhodný v řadě směrů. Například informace může škodit, až když je sdělena. Do té doby to není informace. Prevence tudíž musí zabránit nejen sdělení, ale už té myšlence. Vzdělávání lidí je skutečně dobrý způsob, jak je vyzbrojit proti nepravdám, polopravdám a lžím. Proto už vzdělávání musí preventivně působit proti dezinformacím. Takže v návrhu nových školních osnov se redukuje objem faktů a vyzdvihuje výcvik kompetencí. Fakta mohou být škodlivá. Také se upřednostňuje tematické školení. Dějepis by se například neměl věnovat datům, jménům a událostem, ale dějinám žen, rasismu, kolonialismu, aj. Už vzdělávání se musí zaměřit na prevenci proti dezinformacím.
A pak je tu problém určení, co je informace a co dezinformace. Zda například opakované tvrzení, že zvýšení podílu obnovitelných zdrojů (OZE) zlevní elektřinu? Zatím je jen zdražují a budou tak činit i nadále. Nebo hlášení, že jaderné elektrárny jsou předražené. Podle výpočtů Jana Zahradníka, člena vládní Uhelné komise, by větrné elektrárny spotřebovaly 60krát více betonu a 200krát více oceli, než je v Temelíně. Velmi škodlivá myšlenka. V neposlední řadě se zamysleme, zda těžba, doprava a spalování zemního plynu má nižší emise oxidu uhličitého, než těžba a spalování uhlí? Lépe se nezamyslet.
Elektroauta mají nulové emise, protože nemají výfuk. Elektrárna Počerady je mařičem energie a elektrárna Chvaletice ročně zabije 63 lidí. Vše ostatní jsou dezinformace, pochopte to krucinálfakgothimmelhergottdoprčicušjednou!
Zda „společnost, kterou budeme potřebovat“, k posouzení informace vs. dezinformace poslouží kompetence, nebo znalosti fyziky a matematiky? Ale co vás to napadá…!
Nás ještě učili dějiny dělnického hnutí, takže s nějakou dezinformací si na naši generaci jen tak někdo nepřijde.
