Češi jsou prostě nejhorší. Howgh

Foto: Vidar Nordli-Mathisen na Unsplash

Že by Češi prosluli poškozováním památek, obtěžováním ostatních turistů či demolováním pokojů? Ne. Přitom pořád čteme, jak jsme strašní.

Chorvatský restauratér Čechům raději říká, že je obsazeno. Řecký hoteliér už nechce české turisty. Češi jsou pro ostudu, podnikatelům došla trpělivost a řekli, co jsme zač. Podobnými titulky se to v médiích během léta jen hemží. Proč? Jsme vážně tak strašní?

Nejčastěji se nám vyčítá, že odmítáme chodit do restaurací, zvláště na předražené jídlo v Chorvatsku. Zatímco takový Brit či Němec si hezky dá dva chody a pro celou rodinu, k tomu pár piv a limonád, zatracení Češi si dají jednu pizzu napůl. Fuj.

70 euro za rybu je dost i na Němce

Vážně nevím nic o tom, že by v restauracích kdekoliv na světě existovalo něco jako povinná minimální konzumace. Je pravda, že jsem letos v Chorvatsku viděl zahrádky s výhledem na přístav plné, ale i prázdné. Ono totiž 70 euro za rybu a 40 za plátek kuřecího je dost i na Němce. Protože průměrný plat za Rozvadovem či Železnou Rudou je zhruba 3x vyšší než u nás, tak si to ale možná jednou za dovolenou dopřeje. O tom, že každý den, pochybuji. Přeci jen dvě ryby, dva plátky kuřecího, dvě piva a dvě koly, to máme suma sumárum 230 až 240 euro (kolem 5,5 tisíce za večeři pro čtyřčlennou rodinu).

Kdysi se říkalo, že chudoba cti netratí. Asi to už neplatí. Nebyl to tuším Čech, kdo počmáral Římské koloseum, navíc s výsměchem kritikům a stupidní výmluvou, že netušil, jak je staré. Zprávy o podobných útocích na památky či přírodu najdeme v médiích řadu. A opravdu v nich zpravidla nefigurujeme.

Nebyl to Čech, kdo počmáral Římské koloseum

Z mých vlastních zkušeností to ani nebývají obyvatelé Čech, Moravy a naší části Slezska (to je dost podstatné upřesnění), kdo by vyháněl ostatní z pláží či hotelů opilým skandováním či hlasitými reproduktory. Ano, mezi obyvateli každé země se najdou lidé hodní toho, aby je člověk vykázal domů. I u nás najdeme dost pitomců, schopných si rozdělat oheň v suchém lese, posprejovat památky nebo vyhodit plastovou nádobu do přírody. Ale typickým rysem při cestách za hranice to není. Zato se nám vyčítá, že když si koupíme all inclusive, tak ho opravdu využíváme. Namísto toho, abychom šli do restaurace. Inu, kreativitě se v honbě za zajímavým článkem meze nekladou.

Proč si ale my, Češi, tak libujeme v pomlouvání sebe sama a čtení o tom, jak jsme hrozní? V roce 2019 v anketě na serveru Novinky přes 40 % respondentů uvedlo, že Češi byli za druhé světové války kolaboranty. Je pravda, že šlo o anketu, nikoliv reprezentativní průzkum. Ale skoro dva tisíce hlasujících nejsou málo.

v anketě na Novinkách přes 40 % uvedlo, že Češi byli za druhé světové války kolaboranty

Ano, mezi obyvateli této země bylo nemálo kolaborantů. Ale také hrdinů, od těch nejznámějších až po ty bezejmenné, na něž se už dávno zapomnělo. Ba dokonce se na některé později i naplivalo. Ať už v 50. letech nebo po roce 1989.

Protektorátní vláda podléhala říšskému protektorovi. A byli v ní kolaboranti jako Emanuel Moravec. Ale také Alois Eliáš. Jediný popravený premiér na okupovaném území. Za co? Za spolupráci s odbojem.

Je známo, že negativní zprávy v průměru přitahují víc než pozitivní. Někteří si je také přečtou, aby vyjádřili vnitřní nesouhlas. Hodně lidí ale miluje kritiku, protože se hned může vymezit. „My jsme blbej národ…“ nebo „Většina lidí je prostě neskutečně debilních…“ a člověk se hned cítí lépe. Protože sice mluví třeba i v první osobě (my jsme blbej národ), ale vymezuje se, a tudíž je zjevně ten lepší. Říká se tomu kultura pohoršování. Vynikají v ti, kteří sami o sobě nemají nejlepší mínění.

Pokud ještě máte před dovolenou, tak si ji užijte. A kdybyste nejeli na Slapy, ale do Itálie, tak prosím nečmárejte na Koloseum.