Část německých firem bude mít výrazně levnější eletkřinu. A co dál?
Německé firmy, jejichž podnikání je náročné na elektrickou energii, ji zřejmě budou mít od ledna za výrazně nižší ceny. Jde o plán spolkové ministryně Katheriny Reicheové. Ekonomický deník Handelsblatt napsal, že podle návrhu Německé energetické agentury a dvou think-tanků Epico a Agora by mohlo jít o zhruba 2000 firem, které by výhodu čerpaly po tři roky. Na sociálních sítích se spekuluje, že podle různých zdrojů by mohla být oproti standardu okolních zemí cena zhruba poloviční.
Mezi hlavní navrhovaná opatření patří zavedení dotované ceny průmyslové elektřiny (tzv. industriální ceny elektřiny) pro energeticky náročné podniky. Očekává se její zavedení počátkem roku 2026. Dále snížení daně z elektřiny pro podniky ve zpracovatelském průmyslu, zemědělství a lesnictví. A v neposlední řadě snížení poplatků za připojení k elektrické síti pro podniky i domácnosti.
Zvláště německý těžký průmysl a zřejmě i chemický by si konečně mohly na čas oddechnout. Jenže co pak? A taky, co na to zbytek Evropy? Komentátorka vlivného časopisu WirtschaftsWoche Clara Thier záměr rozbírá pod poměrně trefným titulkem: „Léky na bolest nejsou ozdravný program“. Upozorňuje například na geopolitická rizika pro další podnikání dotčených firem, růst čínské konkurence, americká cla a řadu dalších okolností. „Drahá dotace se vyplatí, pouze pokud se něco stane,“ píše.
To je jedna věc, se kterou nelze než souhlasit. Do této kolonky jistě patří i otázka, zda Německu prostě neujel technologický vlak. Zda za obrovské náklady, které opět zatíží deficitní rozpočet, nepodporuje odvětví, která se tak jako tak odstěhují do Asie v důsledku vysoké ceny pracovní síly a všech regulací.
Je to otázka naprosto legitimní. Na obhajobu lze asi říct, že když je krize, potřebujete čas na nadechnutí. A také, že i v těchto odvětvích lze inovovat, že mezinárodní situace snad během těch tří let dozná nějakého vývoje (pozor, válka na Ukrajině trvá od roku 2021 a pořád nespěje k žádnému rozuzlení), a že tato odvětví nemůžete jen tak škrtnout, pokud jde o tak velké zaměstnavatele. Taky, že pro ně hovoří snaha o zkracování výrobních řetězců. A právě ta naráží na náklady.
Takže suma sumárum, dává smysl si vytvořit polštář pro to, aby se dalo něco dělat. Akorát tu zase vyvstává onen smutný pocit, že zrovna inovace jsou v Německu blízké jen části firem a tamní nátura často působí dojmem „radši dotaci a žádné prudké pohyby“. Tak jako tak, bez pomoci bude hůře a hned.
Pak je tu ale ještě jeden pohled. Nebylo to Německo, kdo se stavěl do čela evropských integračních snah o teď si bude hrát na vlastním písečku? Jakpak ty dotace jdou dohromady s jednotným trhem, když jde o zjevnou veřejnou podporu jako hrom a fík dohromady? A to už, pokud jde o ceny energie, pár podobných podpor v této zemi funguje.
Nebylo to Německo, kdo tlačil na zelenou transformaci a sám v ní pokročil tak, že se dnes z exportéra elektřiny přeměnil na čistého dovozce? V absolutních číslech (nikoli v saldu!) největšího na kontinentu.
Pokud chce člověk změnit svůj život, má v zásadě dvě možnosti. Vrátit se k příčině a pokusit se s ní něco udělat (pokud to jde, protože třeba dětství už nezměníte), nebo se zaměřit na cíl. Někde mezitím jsou dočasná řešení. Má Německo cíl? Nebo bude řešit příčinu? Zatím spíš sahá po tom léku na bolest. I ten mu ale možná budeme závidět.