Hospodářský růst ukrajuje z budoucnosti
Zatímco čeští statistici jásají nad meziročním růstem hrubého domácího produktu (HDP) o 2,4 %, zbytek Evropy se potácí v chronické ekonomické nevýkonnosti. Eurozóna jako celek vysílá další varovné signály: celková hospodářská důvěra v červnu klesla na 94 bodů, tedy hlouběji, než očekávali i jinak notoricky optimističtí analytici. Průmyslová důvěra zamířila ještě níže: na -12 bodů. I spotřebitelská důvěra zůstává hluboko pod nulou, konkrétně na -15,3 bodu. Slovensko se potápí ještě rychleji. Nálada jeho podnikatelů a domácností je nejhorší od října 2023.
Evropa tak i nadále potvrzuje svou „novou normalitu“: stagnaci řízenou regulačním paternalismem, centrálním plánováním v zeleném hávu a umělou „stabilitou“, která jen maskuje strukturální neefektivitu. Stát se tu už neomezuje na roli neschopného správce. Je zároveň hlavním spotřebitelem, investorem a největším zaměstnavatelem. Výsledkem je trvalé udušení podnikatelské iniciativy a inovací.
A co Česká republika? Čísla vypadají líbivě. Mezičtvrtletní růst HDP o 0,7 % a meziroční o 2,4 %, to je nejrychlejší růst za poslední tři roky. Jenže za tímto „růstem“ nestojí podniky, export nebo produktivita, nýbrž tradičně rozpočtově štědrá ruka státu a domácnosti, které se po dvou letech reálného propadu konečně nadechly. Spotřeba domácností táhla růst stejně jako výdaje vládních institucí, tedy růst, který je financován přerozdělením, nikoliv tvorbou nových hodnot.
I příjemně znějící údaj o průměrném příjmu ze zaměstnání 50 124 korun měsíčně hrubého je třeba brát s rezervou. Je to průměr, nikoliv medián. Míra úspor klesá, investice domácností stagnují. Čili: lidé si sice dovolí víc utrácet, ale jen za cenu ústupu od opatrnosti a plánování.
Tento obrázek podtrhuje i vývoj v globálním měřítku. Spojené království hlásí kolaps výroby automobilů. Meziroční propad o téměř 33 % na nejnižší úroveň od roku 1949 (nepočítáme-li pandemické výpadky). Důvod? Restrukturalizace, celní bariéry a nekonečné změny modelů diktované regulacemi. I zde stát a jeho „vize“ elektromobilní budoucnosti vedou ke zkáze toho mála, co ze svobodného trhu zbylo.
Ve Spojených státech amerických rovněž praskají optimistické bubliny. HDP se v prvním kvartále snížil o 0,5 %, což je první propad za tři roky. Ačkoli oficiální výklad vinu hází na „předzásobení“ z důvodu očekávaných cel, podstatné je to, co se skrývá mezi řádky: pokles vládních výdajů o 4,6 % a ochabující růst spotřeby. Import rostl tempem 37,9 %, což HDP srazilo o téměř 5 procentních bodů. Americká ekonomika tak ukazuje, jak křehká je rovnováha postavená na extrémním zadlužení a permanentní monetární stimulaci.
Mezinárodní měnový fond přispěchal s revidovanými odhady a za letošek očekává pro USA růst jen 1,8 % (v lednu to bylo ještě 2,7 %). Odhad pro příští rok byl také snížen na 1,7 %. Tedy tempo, které by ještě před deseti lety bylo považováno za velmi neuspokojivé.
Celkově tak máme před sebou globální ekonomiku, které vládami řízené „zotavení“ na steroidech už zjevně nestačí. Ať už je to Brusel, Londýn, Washington nebo Praha, všude se opakuje tentýž scénář: stát, který uměle nafukuje poptávku, přičemž reálná produkční kapacita zůstává ochromená regulacemi, nejistotou a rostoucími náklady. A vlády a média se tváří, že pár setin procentního růstu HDP, vygenerovaných z peněz daňových poplatníků, jsou známkou prosperity.