ECB mluví o úrocích a svět se otřásá. Proti plynu jde přitom o drobné
Inflace je celosvětově tak vražedná, že i Evropská centrální banka připustila zvyšování úroků. Na přitvrzení měnové politiky Fedu reagovaly trhy pádem akcií a všichni se tváří, že nemožné se stalo skutkem. Hm, přitom jde ve srovnání s energiemi a potravinami o drobné.
Jen pro upřesnění – mluvíme o USA a eurozóně. V Česku úroky narostly razantně a začínají drtit nejen lidi s končící fixací na hypotéky, ale i firmy s potřebou externího financování.
Po roce 1989, když přišla velká změna, vtloukali vysokoškolští pedagogové studentům do hlav, že repo sazba centrální banky je klíčovým číslem v ekonomice. V době vzlínající nákladové inflace jsem se kdysi ptal hned několika členů bankovní rady (včetně guvernéra Zdeňka Tůmy), zda tím klíčovým číslem není spíš cena ropy. Odpovědi už si nepamatuji, ale byly sofistikované a nejednoznačné.
Trhy citlivě reagují na změny, signály a symboly. Navíc ECB se dlouho zvyšování sazeb bránila. Už i vrabci na střeše si cvrlikali, že je to kvůli státním dluhům, jejichž obsluhu nechtěla zdražit. Teď přišel čas přiznat si, že inflace je možná krátkodobá, ale brutálně silná.
Právě kvůli té eskalci se otevírá otázka, jestli náhodou není na podobný krok pozdě. Čím jsme se před desetiletími oháněli jako projevem své odbornosti, to už se dnes taky můžete přečíst v kdejaké zprávě, pomalu i pro bulvár: změna měnové politiky se promítá do ekonomiky se značným zpožděním. Standardně se mluví o roce a půl. Tak proč bude Evropská centrální banka zdražovat teď, když masakr nehrozí, ale jsme v něm plnýma nohama?
Obecně platí na jedné straně, že centrální banky disponují zpravidla tím nejlepším odborným aparátem, kterým disponovat lze. Na straně druhé pak, že nikdo není neomylný, a zvláště lidé s úzkým profesním zaměřením mají někdy příliš úzký pohled na věc, tzv. tunelové vidění.
Možná právě proto se kdysi legendární šéf Fedu Alan Greenspan každý den scházel s jedním manažerem či podnikatelem. Přesto podle mnohých ekonomů stejně nakonec svojí politikou zásadně přispěl k hypoteční krizi.
Spíš to ale celé působí dojmem, že za rozhodováním nejvyšší měnové instituce v unii jsou politické ohledy a možná i tlaky. Nemáme to čím doložit, ale pořád se to vznáší ve vzduchu.
Zatímco v ČR vyskočily úrokové sazby na mnohonásobek, v Evropě se zatím chystá spíš drobná změna. Přitom se kolem ní zvedá velká vlna reakcí. Jakoby ceny surovin, nejen plynu, nevytvářely mnohem horší cenové šoky. Jako kdyby i svět ekonomů a investorů žil v mediálním módu – co už nějaký čas trvá, na to jsme si zvykli a už je to nuda.
