Kubě zřejmě hrozí humanitární katastrofa. Ale svět se dívá jinam
Občas to probleskne i mezi zprávami o ropné krizi a Íránu. Na Kubě dochází k opakovaným výpadkům proudu a americký prezident, který teď hýbe světem jak už dlouho nikdo (naposledy Vladimir Putin), hlásí, že Kubu „dostane“ taky. Situace na ostrově je ale asi z lidského hlediska velmi vážná.
Výpadky v zásobování elektřinou jsou opakované. Příčin je několik. Téměř všechny weby zaměřené na energetiku se shodují v tom, že energetická síť je na ostrově zastaralá, stejně jako stav elektráren. Často budovaných sovětskými či českými, resp. československými experty (zajímavostí je česká participace na elektrárně Antonio Guiteras stavěná ve spolupráci s Japonci).
Na Kubě je holt zastaralé ledacos. Od doby, kdy skončila sovětská podpora, se zcela nedokázala přizpůsobit novým podmínkám. Dědictvím oné éry (nechme stranou paradox, že Fidel Castro podle historiků původně nechtěl o nějakém socialismu sovětského typu vůbec slyšet a spíše ho do něj natlačilo okolí včetně bratra Raúla) je i vysoká energetická závislost na ropě.
Že energetika země stojí na fosilních zdrojích a tepelných elektrárnách asi nepřekvapí. Specifikem ale je, že se ve velké části z nich spaluje nikoliv uhlí, nýbrž právě ropa. Tu Kuba dostávala od Sovětského svazu za poměrně výhodných podmínek. Od pádu impéria pak byla závislá na dovozech odjinud, z velké části z Venezuely.
Sama sice těží tuto vzácnou tekutinu také. Ovšem její složení není pro stávající energetické zdroje vyhovující. Že nejde o dobrou kombinaci (zastaralé sítě, zastaralé elektrárny a závislost na dovozu suroviny) se ukázalo několikrát. Naposledy například v roce 2022. Tehdy musel stát odstavit zmíněný zdroj Antonio Guiteras kvůli požáru blízkého ropného skladiště. Pro síť to podle tehdejších informací v médiích (u nás třeba v Blesku) znamenalo ztrátu dokonce 35 % výkonu.
Kubánská energetika stojí na ropě
Vyhlášení americké blokády na venezuelskou ropu (no jo, zní to divně, ale je to tak – jak říkal v roce 1968 Jiří Grossmann Miroslavu Šimkovi na výtku, že nerozumí jeho češtině s ruským přízvukem: „Budeš si muset zvyknout“) celou situaci samozřejmě převrátilo z latentní krize s občasnými výpadky do krize permanentní. Navíc když hrozbou sankcí Trump donutil k něčemu podobnému i Mexiko.
Kuba sice před lety vyhlásila nutnost posílení obnovitelných zdrojů – což s ohledem na její podnebí dává určitě větší smysl než třeba ve střední Evropě – ale zatím jde o drobné. Donald Trump hovoří o zemi jako o nepříteli, který je další na řadě. Ovšem slova citovaná CNN zní mnohem hrozivěji: „Myslím, že s ní můžu dělat, co chci.“ A na jiném místě, že pro ně bude čest ostrov obsadit.
Zavání to spíš mocenskou posedlostí než upřímnou snahou zbavit se nepřátel. Každopádně Human Rights Watch pro Ameriku upozorňuje, že lidé teď nemají spolehlivý přístup k pitné vodě. V nemocnicích lidé čekají na odložení operace v řádu tisíců (zdravotnictví je na Kubě podle mezinárodních standardů jako jedno z mála odvětví na slušné až vysoké úrovni) a v ulicích se hromadí odpadky.
Přitom tato organizace nemá potřebu podporovat tamní režim, naopak tvrdě jej kritizuje pro porušování lidských práv. Jenže jednou věcí je režim a druhou lidé. Kteří mohu být jeho oběťmi a zároveň oběťmi agrese proti němu.
Ženy prý rodí v naprosté tmě
Podle webu electricchoice.com na Kubě 84 % čerpacích zařízení vyžaduje elektřinu. Momentálně je okolo milionu lidí závislých na cisternách. „Selhání chladicích zařízení kazí potraviny podléhající rychlé zkáze v zemi, která se již tak potýká s nedostatkem. Obyvatelé vaří společná jídla venku na dřevu a dřevěném uhlí a shromažďují veškeré zbývající zásoby,“ uvádí web. V nemocnicích prý ženy rodily v naprosté tmě. Řada lidí je bez nutné lékařské péče, jídlo si připravují na otevřených ohních.
Jindy by takové obrazy zřejmě plnily informační weby a první strany novin. Teď je ale pozornost světa upřena jinam. Válka v Íránu také znamená katastrofu pro řadu lidí. Ale zároveň ovlivňuje celý svět přes nedostatek ropy. Na Kubu už se nám nedostává mentální kapacity. Podobně jako když prožíváte osobní tragédii, tak nemáte sílu, aby se vás dotýkal problém někoho jiného. Jenže k té katastrofě se schyluje. A možná je dalším symbolem této doby.